Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 132, 01-mar-2004

Diplomacie a šíření jaderných zbraní:

Hry, které hrají celé národy

Titulky novinových článků byly v uplynulých měsících plné jaderné diplomacie. Při jejich četbě je těžké si zachovat vážnou tvář.

Libye popřela, že by kdy vyráběla jaderné zbraně. Pákistánský jaderný hrdina Abdel Qadeer Khan se přiznal, že (a samozřejmě, že v tom byl v Pákistánu sám) po dvacet let prodával jaderná tajemství na světovém černém trhu. Generál Mušaraf samozřejmě tvrdí, že on ani pákistánské ozbrojené síly o tom nic nevěděly. Íránská vláda prohlašuje, že nemá ani nejmenší zájem o výrobu jaderných zbraní, nikdy jej neměla a nikdy jej mít ani nebude. Severokorejci neřekli v poslední době nic nového, ale když se jim naposledy naslouchalo, tvrdili, že už jsou jadernou velmocí. Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) Mohamed el-Baradei prohlásil, že je zděšen objevením podrobností o rozsáhlém mezinárodním řetězci v pašování jaderného vybavení. CIA tvrdí, že se učí mnoho nových věcí, které dříve neznala. A Malajsie říká, že chce spolupracovat na ukončení jakékoli role, kterou by její občané či obyvatelé mohli hrát v této celosvětové pašerácké operaci.

Upřímně řečeno, nevěřím z toho skoro ničemu. Všichni vědí všechno, nebo skoro všechno a zároveň jsou zticha. Většina zemí lže. Je to hra diplomacie šíření jaderných zbraní. Ve skutečném životě Severní Korea a Írán bezpochyby usilovně pracují na vývoji jaderných zbraní. Pravděpodobně stejně jako jiné země. Pákistánci mají značný zájem na tom, aby pokračovali v podpoře tohoto vývoje. Buďme si jisti, že americká vláda vroucně doufá, že už nebude docházet k dalšímu šíření jaderných zbraní, zatímco si vylepšuje své vlastní jaderné zbraně. A světové tajné služby (a pravděpodobně i IAEA) vědí více či méně o co jde a věděly to už po desetiletí.

Navíc v západním světě i ve zbytku světa žije mnoho lidí, kteří si vydělají mnoho peněz dodávkami tohoto zboží a přivítají jakýkoli nápad, jak si vydělat o něco víc. USA také vědí, že jejich schopnost zastavit toto šíření jaderných zbraní je omezenější než by chtěly. Izrael má pochopitelně nepřiznané jaderné zbraně už déle než třicet let a je připraven udělat vše, co může, aby zabránil ostatním tyto zbraně získat – zejména pak nepřátelským státům v oblasti, jako například Íránu. Ale ten také může udělat mnoho. Bombardování íránských zařízení by bylo značně nebezpečným manévrem, ačkoli by se k němu Izraelci jakožto poslední skuteční stoupenci Realpolitik mohli rozhodnout.

Bez ohledu na různé nuance ví mnoho režimů, že jejich schopnost přežít závisí na tom, zda budou mít dostatečně věrohodné hrozby, a to zejména, pokud je mají jejich sousedi. Vezměte si příklad Íránu. Představte si, že byste vládli této zemi. Jste obklopeni mocnostmi, z nichž mnohé nejsou příliš přátelské a mají jaderné zbraně: Indie, Pákistán, Čína, Rusko, Izrael, a nyní i Spojené státy (s vojáky na východní i západní hranici). Pokud byste nevyvíjel jaderné zbraně, musel byste být šílenec. A režim v Íránu je všechno jiné, jen ne šílený. Nebo si vezměme příklad Severní Koreje. Kdybyste byli severokorejskou vládou, věřili byste USA, že proti vám jednou nepodniknou vojenskou akci? Koneckonců, jen obratné manévrování Jimmyho Cartera zmařilo rozhodnutí Billa Clintona k právě takové vojenské akci. A tato Clintonova „slabost“ byla jednou z věcí, kterou použili stoupenci George Bushe proti Clintonovi. Jestliže se ale věcí mají takto, proč všichni hrají tyto hry s veřejným míněním? Protože to slouží jejich cíli. Je to vše součást neustálého tlaku na urychlení nebo zpomalení tohoto procesu. A někdy tento tlak funguje, přinejmenším do určitého bodu. Ale veřejný jazyk hráčů této hry se nikdy neshoduje se soukromým. Vezměme si příklad Pákistánu. Bushův režim tvrdě tlačil na Mušarafův režim na několika frontách – aby vydal Khana, aby dovolil FBI působit v severovýchodním Pákistánu při hledání Usámy Bin Ládina, aby nepodporoval obnovu Talibanu, a obecně vzato aby jednal jako člen světového týmu těch, kdo chtějí neomezeně podporovat Bushe. To ovšem v samotném Pákistánu není příliš populární. Mnozí pozorovatelé tvrdí, že když má Mušaraf projev, jaký chce slyšet George Bush, obleče se do západních šatů a mluví anglicky. A pokaždé má projev, jaký chce slyšet pákistánský lid, obleče se do pákistánských šatů (nebo do vojenské uniformy) a mluví jazykem urdu.

Celé to je otázka míry – dát USA málo, ale zase ne příliš málo, dát islamistům málo, ale zase ne příliš málo. I to, jak silný je tlak USA, je otázka míry – prosazovat své deklarované cíle a učinit zadost své machistické image doma, ale nezajít příliš daleko, aby nebylo ohroženo setrvání Mušarafa v úřadě, protože největší nadějí USA je, že ho nevystřídá nikdo ještě horší. Problémem této hry je to, že se v ní snadno dělají chyby. Mušaraf i Bush mohou zajít příliš daleko a jejich režimy se mohou zhroutit.

A pákistánský režim se skutečně může zhroutit. Je tu také otázka pákistánsko-indických jednání. Problém Kašmíru je aktuální už více než padesát let. Shrňme si, co se stalo. V době získání nezávislosti došlo k enormnímu množství etnických čistek na obou stranách. Bylo zde také ustanovení v dohodách o předání britské moci, že jednotlivá knížectví (jedním z nich byl i Kašmír) si mohou vybrat, jaké země se stanou součástí. Jediné knížectví, u nějž bylo jeho rozhodnutí zpochybňováno byl Kašmír, stát s hinduistickým knížetem a muslimskou většinou, který leží na hranicích mezi oběma státy. Od té doby si Indie dělala nárok na pákistánskou část a Pákistán na indickou. Proběhly kvůli tomu tři další války.

Existuje nějaké řešení, k němuž by šlo dojít jednáním? Faktem je, že Indie a Pákistán skutečně vnímají situaci odlišně. Indie by chtěla přijmout dnešní faktické rozdělení Kašmíru jako stálou hranici, jen to neříká veřejně. Pákistán ve skutečnosti chce získat indickou část, nebo to přinejmenším chce mnoho Pákistánců. Jaký by tedy mohl být kompromis? Indie neustoupí ani o coul. Mír by znamenal, že Pákistán uzná dnešní hranice za trvalé. Mušaraf toho může být osobně schopen, pokud se mu k tomu najde nějaká formulace, jak si zachovat tvář. Zbytek světa by mu pravděpodobně tleskal. Ale jestliže to udělá a zároveň zostudí Khana a nádavkem umožní agentům FBI působit v Pákistánu, bude toho už pravděpodobně příliš mnoho na to, aby to přečkal. A Indie chce aby přečkal, a bude to chtít, dokud bude tou nejlepší nadějí na ukončení příhraničních vpádů.

Bude tedy Indie vyvíjet tlak na USA, aby zmírnily ostatní tlaky na Mušarafa, aby se mohl vypořádat s problémem Kašmíru? A udělají to USA, mají-li jiné priority, které nezahrnují urovnání kašmírského sporu? Vraťme se k tomu za 50 let, až se otevřou archivy. A mezitím alespoň neočekávejme, že se bude nějak příliš zpomalovat šíření jaderných zbraní.

© Immanuel Wallerstein 2004

Copyright Immanuel Wallerstein. Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora, e-mail: immanuel.wallerstein@yale.edu; fax: 1-203-432-6976.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center