Španělsko, Evropa a pan Bush

Ve čtvrtek 11. března 2004 vybuchly na několika madridských vlakových nádražích takřka zároveň bomby. Více než 200 lidí bylo zabito a mnozí další utrpěli popáleniny. Byla to strašlivá, krutá katastrofa, která zároveň způsobila okamžitý šok ve Španělsku i po celém světě. První otázkou pochopitelně bylo, kdo to udělal.

Španělská vláda okamžitě obvinila ETA, hnutí za nezávislost Baskicka, které provádí různé atentáty už několik desetiletí. Už po několika hodinách ale začalo mnoho lidí, včetně policejních agentur v různých jiných zemích, tvrdit, že to byla skupina spojená s Al-Káidou a ne ETA. Téhož dne ETA přímo a skrze politické skupiny, které s ní sympatizují, jasně odmítla obvinění (zatímco u předchozích útoků se vždy hlásila ke zodpovědnosti).

Navzdory sílícímu dojmu, že to nebyla ETA, španělská vláda trvala na tom, že ETA je hlavní podezřelý. Španělský ministr zahraniční nařídil všem velvyslancům, aby to tvrdili. O pár dní později španělský premiér José María Aznar osobně telefonoval všem hlavním španělským novinám a trval na tom, že viníkem je ETA. Nakonec španělský ministr vnitra připustil, že tu existuje možnost, že by to mohla být skupina Al-Káidy. V neděli se zdálo, že se celý svět shodne na tom, že to nebyla ETA, ale Al-Káida, ačkoli v neděli ráno ministr zahraničí v televizi stále trval na tom, že hlavním podezřelým by měla být ETA.

Jak přistupovat k takovémuto mimořádně nesprávnému výkladu, pokud ne záměrné dezinformaci, ze strany španělské vlády?

Abychom to pochopili, musíme se vrátit ke kořenům politiky španělské vlády, a samozřejmě si rovněž připomenout, že v neděli po výbuších probíhaly španělské parlamentní volby. V post-francovském období se Španělsko vyvinulo v podstatě k systému dvou stran, podobnému systémům ve většině západního světa: levicově-středová Socialistická strana (PSOE) versus konzervativní strana jménem Partido Popular (PP). Vedle běžných pravo-levých témat, které běžně rozdělují takové strany, byly rozděleny rovněž pokud šlo o zahraničně-politické otázky a o to, jak se vypořádat s požadavky různých španělských regionů na autonomii (pokud ne přímo nezávislost) – šlo zejména o Katalánsko a Baskicko, ale také o Galícii, Andalusii, Valencii a Kanárské ostrovy.

V zahraničně-politické aréně se socialisté, kteří kontrolovali vládu za Felipa Gonzáleze v letech 1982-1996, aktivně zasazovali o integraci Španělska do Evropy a o to, aby hrálo prominentní roli v evropských institucích. Socialisté byli rovněž významnou silou, která se pokoušela o urovnání mezi Izraelem a Palestinci. Ve vnitrostátních záležitostech byli socialisté pro značné rozvolnění ústavní struktury, ačkoli bezpochyby menší, než jaké si představovaly regionalistické strany.

Když se k moci v roce 1996 dostala PP, radikálně změnila zaměření. Usilovala o posun směrem k USA, zejména ve všech otázkách, u nichž existoval konflikt mezi USA a západní Evropou. To se zdramatizovalo poté, co se prezidentem USA stal George Bush. Španělsko se stalo velmi aktivním stoupencem Bushovy irácké politiky. Jako člen Rady bezpečnosti OSN podporovalo rezoluce předkládané USA a vyslalo své vojáky, aby se podíleli na invazi do Iráku.

Pokud jde o Izrael, Španělsko se spojilo s Sharonem. A pokud jde o regionalismus, Aznar prohlásil, že socialisté byli příliš měkcí vůči „teroristům“ a zejména vůči ETA (ačkoli González vedl proti ETA neustálý boj). Nebyl ovšem schopen dělat ústupky ani vůči umírněným regionalistickým stranám. PP byla dědicem frankistické tradice prudkého nepřátelství vůči regionalismu v jakékoli podobě. A pokud šlo o Evropu, Španělsko bylo během loňského podzimu spolu s Polskem státem, který znemožnil shodu na nové ústavě Evropské unie – ústavě, která byla silně podporována Francií a Německem, dvěma státy, které byly nejnepřátelštější vůči Bushově irácké politice.

Týden před volbami se podle všech průzkumů veřejného mínění zdálo, že Aznarova strana zvítězí. Její většina podle nich měla být zmenšena, ale zdálo se být jasné, že právě ona bude sestavovat příští vládu. Pak přišly bombové útoky. Nyní již víme, že během několika hodin španělská policie oznámila vládě, že na základě objevu jedné nevybuchlé bomby a analýzy jejího složení je takřka jisté, že za útok nemohla být zodpovědná ETA, ale spíše některá ze skupin napojených na Al-Káidu.

Vláda tuto informaci potlačila a trvala na svém tvrzení, že za útoky je zodpovědná ETA. Je jasné, jaká politika za tím stojí. Především jsou Aznar a PP posedlí ETA stejně, jako Bush a neokonzervativci Sadámem Husajnem a Irákem. Ani Aznar ani Bush nechtěli k Al-Káidě připoutat světla reflektorů. A navíc si byl Aznar vědom toho, že pokud by se přišlo na to, že za útoky stála Al-Káida, španělští voliči by se mohli domnívat, že se jedná o odvetu za španělskou účast v irácké válce, proti níž navíc byla převládající většina voličů (včetně podporovatelů PP).

A tak Aznar rozehrál hru s velkou lží, a pojal to velmi osobně. Od pátku ale španělská policie hrozila, že vládu odhalí, protože nechtěla být obviňována z nekompetentnosti. Situaci musel žehlit ministr vnitra, který poznamenal, že vláda pátrá po všech možných pachatelích, i když je stále přesvědčena, že nejpravděpodobnějším původcem útoků byla ETA. Ale důkazy o opaku přibývaly.

A v sobotu po celém Španělsku proběhly demonstrace obviňující vládu z matení lidí. Různí redaktoři novin řekli, že litují úvodníků, které napsali o den dříve. Řekli, že je Aznar oklamal. A v neděli byl Aznar bez okolků vykopnut ze svého úřadu. Socialistický vůdce José Luís Rodríguez Zapatero okamžitě oznámil, že splní svůj předvolební slib (který dal dlouho před bombovými útoky) a stáhne k 30. červnu z Iráku španělské vojáky. Předpokládá se, že nové vláda znovu zahájí diskuse o další decentralizaci Španělska, zejména proto, že regionalistické strany rovněž profitovaly z reakce na Aznara. A nastávající španělský premiér okamžitě odletěl do Paříže, aby diskutoval s prezidentem Chiracem o jeho přání reintegrovat Evropu a pokračovat v prosazování ústavy pro Evropskou unii. Trvalo další dva týdny než ministr vnitra připustil, že neexistovaly jakékoli důkazy o jakékoli účasti ETA na útocích.

Španělské bombové útoky se staly španělskou politickou bombou. Různé malé latinskoamerické země navrhly, že budou následovat španělského příkladu a stáhnou své vojáky z Iráku (nejdůraznější v tom byl Honduras). A Evropa se dramaticky ocitla zpět na své cestě. Poláci naznačili, že nechtějí být sami a že přehodnotí své stanovisko. Bushova administrativa zahájila svou obvyklou očerňující kampaň. Španělé jsou podle ní zbabělci, ustupující terorismu. To ale mohlo sotva zaujmout lidi ve Španělsku či jinde, bylo to totiž až příliš na štíru se španělskou realitou.

Irelevantnost této očerňující kampaně byla zvláště patrná vzhledem k tomu, že v následujícím týdnu se Bushova administrativa ocitla pod paralelním útokem kvůli záměrnému matení týkajícímu se situace ve světě a následnému matení amerického lidu. Richard Clarke, přední osoba zabývající se bojem proti terorismu v Bushově administrativě (stejně jako ve třech předchozích administrativách) obvinil Bushe a jeho klíčové kolegy z toho, že v roce 2001 ve dnech před i po 11. září záměrně ignorovali Al-Káidu, aby prosadili svou politiku zaměřující se na Irák. Pro Bushe a Aznara platí přísloví „vrána k vráně sedá“ a tyto dvě situace si jsou až pozoruhodně podobné.

Clarkova obvinění neodezněla, a vyvolávají mezi voliči ten samý neklid, který vedl k odvolání Aznara, jeho obvinění přitom pouze následovala obvinění jiných osob, které díky svým postům věděly, co se říkalo na poradách na nejvyšší úrovni Bushovy administrativy v roce 2001 – dvou bývalých Clarkových zástupců, bývalého ministra financí Paula O'Neilla; generála Donalda Kerricka, bývalého zástupce poradce pro národní bezpečnost a dalších lidí z klíčových postů. Do volby Bushe ovšem nezbývají dny, ale měsíce. Bush tedy bude mít čas na to, aby se vzpamatoval. Ale 30. června, kdy mají USA v Iráku nastolit suverénní iráckou vládu, patrně nebudou moci stáhnout domů tolik vojáků, kolik doufaly, a tak u svých voličů nezíská takový kredit, jaký by díky podobnému posunu mohl získat. A Evropa nebude k Bushovým posedlostem úslužnější. Bush by si měl vzít k srdci známá slova prvního republikánského prezidenta USA: „Na určitou dobu můžete klamat všechny lidi, a některé lidi můžete klamat neustále. Nikdy se vám ale nepodaří klamat neustále všechny lidi.“

Copyright Immanuel Wallerstein. Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora, e-mail: immanuel.wallerstein@yale.edu; fax: 1-203-432-6976.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center