USA a Evropa – od roku 1945 dodnes

Od roku 1945 bylo hlavním cílem zahraniční politiky USA udržet západní Evropu jako podřízenou, vysoce integrovanou součást jejích geopolitických strategických prostředků. Toho šlo snadno dosáhnout po druhé světové válce, kdy byla Evropa ekonomicky vyčerpaná důsledky války a kdy se většina jejích obyvatel,a zejména její ekonomické a politické elity, obávala komunistických sil – kvůli vojenské síle Sovětů i kvůli popularitě západoevropských komunistických stran. Americký program na sebe vzal podobu Marshallova plánu ekonomické pomoci pro evropskou obnovu a vytvoření NATO.

Právě v tomto kontextu došlo k pohybům směřujícím k vytvoření evropských institucí. Nejprve bylo toto úsilí omezeno na šest zemí – Francii, Západní Německo, Itálii a tři země Beneluxu – a zahrnovalo pouze omezená ekonomická opatření. Objevily se také brzké snahy vytvořit evropské vojenské struktury, ale ty nebyly úspěšné. Vývoj v tomto směru byl silně podporován evropskými křesťansko-demokratickými, ale i sociálně-demokratickými stranami. Ty se v těchto zemích silně stavěly proti komunistickým stranám, pokládajícím ony struktury za součást Studené války. Z amerického úhlu pohledu se tyto struktury zdály být žádoucí, jednak proto, že posilovaly evropské ekonomiky (a tím z nich zároveň dělaly lepší zákazníky pro americké vývozy a investice) a protože se to zdálo být vhodným způsobem k utišení francouzských strachů před německým znovuvyzbrojováním a začleněním do NATO.

Od šedesátých let ale začaly dvě proměnné v rovnici měnit americký pohled. Zaprvé začala být západní Evropa příliš silná. Stala se ekonomicky rovnou USA a potenciálně tedy začala být jejich potenciálním vážným soupeřem ve světové ekonomice. A zadruhé se ve Francii vrátil k moci Charles de Gaulle. A De Gaulle chtěl, aby evropské struktury byly politicky autonomní, tedy aby nebyly podřízenými segmenty amerických geopolitických strategiích prostředků. A v této chvíli začalo americké nadšení pro evropskou jednotu chladnout. USA ale zjistily, že nejsou politicky schopné to otevřeně říct. A nastaly další změny v situaci. Komunistické strany ve Východní Evropě volebně značně oslabily a jejich politika se změnila ve směru, který byl označován jako eurokomunismus. Jedním z výsledků byl posun v postoji těchto stran k evropským strukturám, které začaly opatrně podporovat, nebo přinejmenším tolerovat.

K tomu došlo v době, kdy USA prohrály válku ve Vietnamu, což značně oslabilo jejich geopolitickou situaci. Kombinace politicko-vojenské porážky s nástupem Západní Evropy a Japonska jako hlavních ekonomických konkurentů znamenala konec nezpochybňované americké hegemonii ve světovém systému a začátek jejího pomalého úpadku. To si vyžádalo v zahraniční politice USA značný posun od původní jednoduché otevřené nadvlády předchozího období. Tento posun začal Nixonem - politika détente vůči Sovětskému svazu a, což bylo důležitější, výlet do Pekingu a přeměna americko-čínských vztahů. Nixon inicioval politiku, kterou bych označil za “měkký multilateralismus,” politiku, které se podřídil každý následující americký president až pod Billa Clintona, včetně Reagana a George H. W. Bushe.

Pokud šlo o Evropu, hlavní starostí bylo zpomalit to, co se zdálo být rostoucím trendem k její politické autonomii. Za tímto účelem nabídly USA Evropě geopolitické “partnerství” (tedy stupeň politických konzultací) na dvou frontách – v pokračující Studenou válce se Sovětským svazem a v politicko-ekonomickém boji Severu proti Jihu. Ten měl být veden prostřednictvím mnoha institucí – mezi jinými Trilaterální komisí, na setkáních G-7 a na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Program Studené války vedl k dohodám z Helsinek. Program boje Severu proti Jihu vedl k akci proti šíření jaderných zbraní, k Washingtonskému konsensu (ve prospěch neoliberalismu, proti developmentarismu a k vytvoření Světové obchodní organizace.

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století by šlo říct, že takto přizpůsobená politika USA byla z části úspěšná. Ačkoli evropská politická autonomie vzrůstala – připomeňme si německou Ostpolitik a plynovod propojující Sovětský svaz a Západní Evropu – celkově se Evropa geopoliticky od USA příliš nevzdalovala. Stálá opozice USA zejména účinně blokovala pokusy vytvořit evropskou armádu. USA se staly nepřáteli evropské jednoty svou praxí, nikoli svými slovy.

Politika USA se zdála být mnohem úspěšnější na severo-jižní frontě. Většina zemí třetího světa se podřídila programům strukturálních úprav MMF, a i socialistické země východní a střední Evropy se vyvíjely tímto směrem. Lidová deziluze z národněosvobozeneckých hnutí u moci a z komunistických režimů v socialistickém bloku zadusily jakoukoli zbývající bojovnost a vytvořily u světové levice smysl pro halasný pesimismus. A ovšem, konečným triumfem byl kolaps SSSR. Jenže tento “triumf” vůbec nesloužil americkým zahraničně-politickým zájmům USA, a zejména ne těm, které měly v západní Evropě. Naopak – znamenal odstranění hlavního argumentu proč by západní Evropa akceptovat podřízení se americkému geopolitickému “vedení” celého světa. Sadám Husajn v té době přišel právě v okamžiku, ve kterém se mohl stát otevřenou výzvou USA, jakou nemohl být nikdy předtím, tedy v době Studené války. Válka v Zálivu skončila příměřím na výchozí linii, které se, s tím, jak přecházelo desetiletí, zdála být pro USA méně a méně akceptovatelná. Clinton nicméně uplatnil Nixonovu politiku “měkkého multilateralismu” na Balkáně, na Blízkém východě a ve Východní Asii a západní Evropa byla stale méně schopna otevřeně se s USA rozejít na kterékoli důležité otázce. Mezitím začaly USA s cílem udržet západní Evropu pod svým vlivem prosazovat, aby byly do evropských institucí (a do NATO) začleněny nově nekomunistické země východní a střední Evropy, protože cítily, že tyto státy budou dychtivé po udržování a posilování vazeb s USA a že by tak mohly vyvažovat objevující se autonomistické sentimenty v západní Evropě.

Na scénu ale vstupuje George W. Bush a jestřábi. Ti pokládali politiku od Nixona po Clintona za neuvěřitelně slabou a za hlavní příčinu úpadku americké moci ve světě. Opovrhovali zejména jakoukoli důvěrou vůči strukturám OSN a usilovali zvláště o potlačení evropských aspirací na politickou autonomii. Způsob, jak toho dosáhnout, bylo podle jejich názoru unilaterálně prosazovat americkou moc, a to bezostyšně silovým způsobem. Jejich cílem, jak bylo koneckonců dopředu ohlašováno během devadesátých let 20. století, se stal Irák, a to ze tří důvodů: Válka v Zálivu byla pro USA “potupná”, protože ji Sadám Husajn přežil, Irák byl skvělým místem pro americké vojenské základny a navíc byl vojensky vzato lehkým terčem, a to právě proto, že neměl zbraně hromadného ničení.

Jestřábové vycházeli z teorie, že dobytí Iráku by demonstrovalo nepřekonatelnou vojenskou nadřazenost USA, a že by tedy mělo tři důsledky: zastrašilo by západoevropany (a druhotně též východoasijce) a ukončilo by to všechny jejich aspirace na politickou autonomii. Nahnalo by to strach všem aspirujícím jaderným mocnostem a vedlo by je to k vzdání se jakýchkoli nároků na získání takovýchto zbraní. A zastrašilo by to všechny státy blízkého východu a vedlo by je to k zanechání všech aspirací na geopolitické sebeprosazení i k tomu, aby akceptovaly takové řešení izraelsko-palestinského problému, které bude přijatelné pro Izrael i pro Spojené státy.

Tato politika byla naprostým fiaskem. Zdánlivě snadný terč Irák se ukázal být ne až tak snadným terčem. V této chvíli čelí americká okupace Iráku hnutí odporu a narůstajícímu povstání, které skončí přinejmenším s vládou, která nebude Američanům vůbec po chuti – ale možná také úplným stažením amerických sil, k jakému došlo ve Vietnamu. Pokus rozdělit Evropu na dva tábory – tzv. “starou Evropu” a “novou Evropu” měl chvilkový úspěch. Ale od španělských voleb se situace zcela obrátila a Evropa je poprvé od roku 1945 na pokraji vytvoření své geopolitické autonomie. Šíření jaderných zbraní se nezpomalilo – spíše se naopak zrychlilo. A blízkovýchodní státy se od USA odvracejí (s výjimkou Libye, jejíž politika ale nemusí trvat věčně). A izraelsko-palestinské téma je na mrtvém bodě, kde zůstane, dokud nevybuchne a nevydá se směrem, který nemůže být předvídán.

Machistický unilateralismus jestřábů selhal a podpora této politice v USA značně upadá, a to i mezi republikánskými konzervativci. Jaká je ovšem alternativa? Umírnění republikáni, nebo i centrističtí demokraté nabízí namísto něj návrat k “měkkému multilateralismu” z doby od Nixona až po Clintona. Může to fungovat? To je velmi pochybné. Je skoro jisté, že během následující dekády přilákají sirény jaderného vyzbrojení přinejmenším tucet států, a tak se v následujícím čtvrtstoletí zvýší počet jaderných mocností z osmi na dvacet pět. To značně omezuje americkou vojenskou moc. zdá se, že není vůbec pravděpodobné, že by se vývoj na blízkém východě posunul v jakémkoli ohledu tam, kde by si ho USA přály mít. To se týká zejména izraelsko-palestinského problému.

A co Evropa? Ta je dnes vlekou otázkou pro světovou geopolitiku? I většina “atlanticistů” se dnes bojí americké vlády, a to dokonce i “multilateralistických USA. Jenže Evropa sdílí s USA ještě jeden zájem – boj Severu proti Jihu. Přijetí skutečné Evropské ústavy je stále ohroženo, zejména proto, že jedno negativní referendum v jedné zemi by vedlo k odmítnutí celé smlouvy. A evropská levice se navíc ještě nevyléčila ze svých pochyb o evropské jednotě z dob po roce 1945, a proto se není schopna celým srdcem zapojit do utváření Evropy. To platí zejména ve skandinávských zemích a ve Francii, ale podobné výhrady existují skoro všude.

Silná autonomní Evropa je prvním a podstatným základním kamenem pro multipolární svět. Autonomní Evropa, která by chtěla pracovat na základním restrukturalizaci světové ekonomiky směrem, který by začal skutečně překonávat pokračující severo-jižní polarizaci, by vedla k ještě větší změně na světové scéně. Obojí je klidně možné. Ani jedno ale není nutné.

Copyright Immanuel Wallerstein. Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora, e-mail: immanuel.wallerstein@yale.edu; fax: 1-203-432-6976.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center