Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 139, 15-june-2004

Turecko v Evropě?

Je Turecko evropské? Bude Turecko přijato do Evropské unie? Tato otázka se klade už dvacet (pokud ne padesát) let, přičemž ale mimo samotné Turecko a v mnohem menší míře i Evropskou unii přitahuje velmi málo pozornosti. Přitom se jedná o jednu z nejdůležitějších geopolitických otázek nadcházejících desetiletí. Inteligentní odpovědi na tuto otázku by měly začít u 16. století, doby, kdy byla za Sulejmána Nádherného otomanská říše na vrcholu své slávy a svého významu. V té době se otomanská říše zdála být protievropskou – působila jako muslimská říše, rozšiřující se všude, včetně křesťanské Evropy. Nejen, že kontrolovala většinu toho, co nyní bereme jako arabský svět, ale dobyla také celou jihovýchodní Evropu.

To vyvrcholilo v sedmnáctém století, v tzv. Türkenjahr, kdy habsburský císař úspěšně vzdoroval druhému tureckému obležení Vídně v samém středu Evropy. Potom začala otomanská říše pomalu ustupovat, až byla nakonec v devatenáctém století pokládána za „nemocného muže Evropy“. Povšimněte si prosím, že byla označována za nemocného muže „Evropy“.

Otomanská říše se nakonec zhroutila bezprostředně po první světové válce. Vojenský hrdina bitvy o Dardanely v roce 1915, Mustafa Kemal (později nazývaný Atatürk - otec tureckého lidu) založil v roce 1919 národně-osvobozenecké hnutí zasvěcené vytvoření turecké republiky, nacionalistické a sekulární. Roku 1922 byl zrušen otomanský sultanát. V roce 1923 byla vyhlášena Turecká republika s prezidentem Atatürkem. A v roce 1924 byl zrušen i kalifát, tedy náboženská autorita, do níž se převtělil otomanský sultán. Když v roce 2001 odkazoval Usáma Bin Ládin na osmdesát let ponížení muslimů, začínala tato doba právě zrušením kalifátu.

Atatürkův program byl rozhodně „západnický“ – transformace právního systému, osvobození žen, zákaz náboženských symbolů (takových, jako nošení fezu) a především „etatismus“ – ústřední role státu v životě občanů. Toto pozápadňování ale nebylo pro-evropské vzhledem k tomu, že Turecká republika byla jasně antiimperialistická a hrála v Lize národů roli, kterou máme spojenou s Indií v Organizaci spojených národů – tedy roli neustálého kritika kolonialismu a imperialismu. Zatímco turecké vztahy se Sovětským svazem byly zpočátku dobré (kvůli sdíleným antiimperialistickým postojům), během meziválečného období se značně zkazily. A během druhé světové války zůstalo Turecko ke značné nelibosti spojenců neutrální.

Když v roce 1946 Velká Británie oznámila své politické stažení se z blízkého východu, USA zpozorněly. Trumanova doktrína přímo podpořila vlády Řecka a Turecka tváří v tvář tomu, co spolu s USA pokládaly za sovětskou hrozbu. A tak se, když v roce 1949 vzniklo NATO, zdálo jako samozřejmost, že se Turecko stane jeho členem. A když OSN vyzvala v roce 1950 k posílání vojáků na pomoc Jižní Koreji, Turecko odpovědělo významnou podporou. Od té doby také Turecko změnilo svůj model pozápadňování – už nemělo za vzor Francii, která byla upřednostňována ve dvacátých letech, ale USA.

Když strana založená Atatürkem začala poprvé v období po roce 1945 ztrácet na síle, vystoupily do popředí turecké ozbrojené složky jako hlavní strážce světského nacionalismu a etatismu (tedy homogenní jakobínské verze role státu). Když se v sedmdesátých letech 20. století Evropské hospodářské společenství začalo rozšiřovat do jižní Evropy, Turecko dalo najevo svůj zájem, ale bylo opominuto. Není ovšem jisté, zda se i Turecko v té době příliš neobávalo vstupu do Evropy. Bylo totiž pohlceno svými vnitřními problémy: ozbrojenými silami, které při několika příležitostech převzaly moc, začínající vzpourou obrovské kurdské populace žijící v jihovýchodním Turecku a počátky islámského obrození. Pro většinu Turků a zejména pro ozbrojené složky Kurdové neexistovali.

Existovali pouze Turci. A ti nechtěli umožnit uznání jakýchkoli skupinových práv, a to včetně jazykových. Ozbrojené složky potlačily se značnými náklady vzpouru. Tyto ozbrojené složky nechtěly ani dělat ústupky islamistům. I oni tedy byli potlačeni. Došlo k tomu ovšem v období rostoucího zájmu západní Evropy o lidská práva a turecký model brutálních represí a vojenských převzetí moci byl v západní Evropě pokládán za zcela nepřijatelný pro zemi, která aspiruje na integraci do evropských institucí. A byl tu ještě druhý důvod. V padesátých letech potřebovala Evropa přísun dělníků na pomoc svému rozšiřujícímu se průmyslu. A tito dělníci přišli ve značné části z Turecka.

To platilo zejména pro Německo, které mělo rozsáhlý gastarbeiterský program. Ale v sedmdesátých letech, na začátku fáze B Kondratěvova cyklu a tedy zvýšené nezaměstnanosti si vlády i veřejnost začaly myslet, že by se Turci měli vrátit tam, odkud přišli. Jenže to už se jednalo o druhou generaci Turků, lidi narozené v Německu a jinde v západní Evropě, kteří se pokládali za obyvatele těchto zemí a chtěli v nich nejen zůstat, ale také mít úplná občanská práva. S tím, jak Turci zůstávali v Evropě a zároveň do ní migrovalo mnoho obyvatel severní Afriky (což se týkalo zejména, ale nejenom Francie), začalo procento muslimské populace značně růst. A s tím, jak mezi muslimy začal nabývat na vlivu islamismus, získaly v každodenním životě západní Evropy značnou roli konflikty.

V devadesátých letech, po rozpadu Sovětského svazu, začala západní Evropa zapojovat střední a východní Evropu do svých institucí. Turecko se opakovaně snažilo dostat na místo těchto zemí. Mezitím se ovšem v Turecku odehrála pozoruhodná věc. Islamistické hnutí v podstatě získalo politickou moc. Šlo ale o nebývale „umírněné“ islamistické hnutí, které je nakonec nadšenější z integrace do Evropy než stará etatistická armáda. Islamisté u moci vnímali Evropu jako garanta svých občanských práv. To samé platí pro Kurdy. Také USA dávaly přednost turecké integraci do Evropy, protože by to podle nich udrželo na uzdě jakoukoli tendenci Turecka rozejít se se západem a tedy s USA.

S tím, jak se na obzoru začala objevovat perspektiva toho, že Turecko skutečně vstoupí do Evropské unie, začali někteří evropští vůdci verbalizovat své obavy, zejména Valérie Giscard d'Estaing a Helmut Kohl, kteří otevřeně řekli, že vstup Turecka není vhodný. Měli tím na mysli, že vstup Turecka by okamžitě prudce zvětšil podíl muslimů v Evropě. A to přesně v době, kdy Francie zakázala nosit muslimským dívkám šátky, které by jim ve škole zakrývaly hlavu a kdy politici po celé Evropě začali otevřeně reagovat na protimuslimské obavy.

Zčistajasna se tak z tématu stala aktuální otázka, a to pro Evropu i pro Turecko. Pro Evropu stojí otázka tak, jestli založí svou budoucnost na křesťanské kultuře nebo na sekulární kultuře. Měl bych poznamenat, že ve stejné době Evropa ostře diskutuje, zda by v nové ústavě měl být výslovný odkaz na křesťanské dědictví Evropy, což značně prosazuje Vatikán.

Jak vzklíčí zaseté sémě rozsáhlého vnitřního otřesu závisí na míře schopnosti Evropy najít pro nevyhnutelně rostoucí muslimskou populaci kulturní prostor. Integrace Turecka je některými pokládána za vychýlení z rovnováhy ve prospěch větší pravděpodobnosti otřesu. Jiní jej vnímají jako nejlepší způsob jak otřesu předejít.

Zároveň na Velkém blízkém východě, jak mu s oblibou říká Bushova administrativa, by odmítnutí Turecka v Evropě mohlo vytvořit hlavní faktor pro vyrovnání. Turecko je muslimské, ale také je dědicem otomanské nadvlády nad arabským světem a bylo vnímáno arabským obyvatelstvem i státy se značnou podezíravostí už když získaly nezávislost. Na druhou stranu, pokud bude Turecko definitivně odříznuto od Evropy, je klidně možné, že nyní převládající „umírněný“ islamismus bude vystřídán méně „umírněnou“ verzí, což by mělo na Evropu značné dopady.

Turecko v Evropě není zanedbatelná otázka.

Copyright Immanuel Wallerstein. Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora, e-mail: immanuel.wallerstein@yale.edu; fax: 1-203-432-6976.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center