Těžké časy (pro Washington) před námi

Když jste mocná země, není těžké hrát si s ohněm. Ale Bushův režim byl obzvlášť lehkomyslný. Vezměme například trojúhelník Írán, Irák a Spojené státy. Je to známá historie. K prvnímu známému zásahu CIA vůbec došlo v roce 1953 v Íránu. V té době měl premiéra Mohameda Mosadeka, politika ze sekulární střední třídy, který měl odvahu znárodnit íránskou ropu. Šáh odešel do exilu. Velká Británie a Spojené státy byly takovým vývojem velmi znepokojeny a podpořily skupinu vojáků, která zatkla Mosadeka a dosadila šáha znovu na trůn. Od té chvíle byl šáh věrným spojencem Spojených států. Režim šáha Rézy Páhlavího byl autoritářský a velmi represivní, ale to Spojeným státům nevadilo, protože byl pilířem proamerických sil na Blízkém východě.

Nakonec byl šáhův režim svržen lidovým povstáním v roce 1979 a šáh odešel znovu do exilu. V té době nebyli dominantní silou sekulární nacionalisté, ale militantní islamisté vedení ájatolláhem Rúholláhem Chomejním. Byla vyhlášena islámská republika. Během následujícího roku íránští militanti obsadili americké velvyslanectví a všechny osoby v něm drželi po 444 dní jako zajatce. USA byly samozřejmě znovu nespokojeny. Nový Írán prohlásil Spojené státy za Velkého Satana a Spojené státy na oplátku považovaly Írán za úhlavního nepřítele. Pokus prezidenta Cartera o osvobození zajatců na ambasádě skončil fiaskem. A prezident Reagan je dostal ven až po uzavření tajné dohody, podle níž za jejich propuštění zaplatil.

Spojené státy se rozhodly, že nejlepší cestou, jak jednat s Íránci, bude pobídnout iráckého prezidenta Saddáma Husajna, aby vpadl do Íránu, což on v roce 1980 udělal. Írán je ovšem velká muslimská šíitská země. A Irák má značný počet šíitských muslimů, kteří byli po vytvoření moderního suverénního státu vyřazeni z podílu na moci sunnitskými arabskými politiky. V roce 1983 vyslal prezident Reagan Donalda Rumsfelda jako svého zvláštního posla jednat se Saddámem, povzbudit ho ve válečném úsilí, nabídnout mu přímé a nepřímé formy pomoci (včetně některých prvků biologických zbraní), odstranění Iráku z amerického seznamu států podporujících teroristické skupiny a vůbec Saddáma rozmazlovat. Íránsko-irácká válka, která trvala osm let, byla velmi nákladná pro obě strany jak v penězích, tak v lidech, a nakonec skončila vyčerpáním a vojáci obou stran se vrátili na linie, z nichž vyšli. Nastal vojenský klid zbraní, politické nepřátelství ovšem přetrvalo.

Saddám, jak víme, zjistil, že nemůže splácet úvěry, které získal k vedení války, především pohledávky Kuvajtu a Saúdské Arábie. Rozhodl se je zrušit a jedním rázem současně uspokojit dlouholeté nacionalistické požadavky invazí do Kuvajtu v roce 1990. Tehdy se konečně USA obrátily proti Saddámovi, aby ho v čele koalice schválené OSN vypudily z Kuvajtu, prozměnu za tiché podpory Íránu. Válka skončila různými podrazy. Saddám vyslal značnou část svých leteckých sil do Íránu, aby je uchránil amerického bombardování. Když válka skončila, Írán odmítl letadla vrátit. Šíité v Iráku povstali během války v Zálivu proti Saddámovi, ale Spojené státy jim po příměří se Saddámem odmítly pomoci, i když nakonec prosadily bezletovou zónu nad šíitskými oblastmi – ovšem příliš pozdě na to, aby Saddámovi zabránily potrestat šíitské povstalce.

S příměřím byli v letech 1991 až 2001 nespokojeni všichni. Neokonzervativci v USA cítili, že Spojené státy byly poníženy skutečností, že Saddám zůstal u moci. Saddám byl nespokojen s Američany vedeným ekonomickým bojkotem a opatřeními OSN, která omezovala iráckou suverenitu v prodeji ropy. Iráčtí šíité (a Kurdové) byli nespokojeni, protože Saddám byl stále u moci a Američané je nechali ve štychu. A Írán byl nespokojen, protože Saddám byl stále u moci, protože iráčtí šíité byli stále potlačováni a protože Američané stále ovládali region.

Když došlo k 11. září, dostali neokonzervativci příležitost zaměřit Bushovu pozornost na Irák. Jak víme, v roce 2003 došlo k invazi a svržení Saddáma. V té době Bush vyhlásil „osu zla“ – trio Irák, Írán a Severní Korea. Američané se tehdy rozhodli vystoupit současně proti oběma režimům, iráckému a íránskému, ale Irák byl po vojenské stránce na řadě první. Je zcela jasné, že v roce 2003 se Bushův režim domníval, že je pouze otázkou času, kdy napadne Írán.

V roce 2003 prezident Bush zřejmě očekával, že Američané dokáží dosadit, pokud možno co nejrychleji, v Iráku sobě nakloněný režim a budou pokračovat konfrontací sil s Íránem. Co neočekávali, bylo silné odbojové hnutí v Iráku, které, jak se nyní ukazuje, nelze potlačit. Co také neočekávali, byl účinný politický nátlak šíitů na brzké konání voleb, které by šíitům poskytly většinu v parlamentu. A co do třetice neočekávali, bylo, že americká armáda bude tak zaměstnána, že nebude schopna podniknout žádnou vojenskou akci vedoucí ke změně režimu v Íránu.

Nejméně ze všeho očekávali, že by se Írán mohl stát hlavním diplomatickým vítězem americké invaze. Což se stalo 15. května 2005. Americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová neočekávaně navštívila Bagdád a návštěvu strávila zčásti plísněním, zčásti prošením nové irácké vlády, a to všechno bylo zveřejněno. Prohlásila, že Iráčané by se měli snažit být více „inclusive“, což je krycí slovo pro zapojení více sunnitských Arabů do vlády. Varovala před „ostrou“ debaasifikací, čímž mínila zapojení některých osob, které podporovaly Saddáma, do politiky. Riceová si pravděpodobně myslí, že by to mohlo podrývat odboj proti americké okupaci a umožnit zmenšení počtu amerických vojáků v Iráku (a jejich lepší využití proti Íránu?). Jaký kuriózní obrat, když se americká státní sekretářka přimlouvá alespoň o několik bývalých baasistů. A to před nahluchlýma ušima. Analýzy současné irácké vlády, či spíše její priority, jsou zřejmě jiné.

O dva dny později přijel na mnohem úspěšnější čtyřdenní návštěvu íránský ministr zahraničí Kamál Charrází. Na letišti jej pozdravil irácký ministr zahraničí Hošjár Zibárí, sám sunnita a Kurd, mluvíc plynně jazykem fársí. Po třech dnech Irák a Írán podepsaly dohodu o ukončení nepřátelství, v níž se nová irácká vláda shodla s Íránem, že irácko-íránskou válku vyvolal Saddám. Obě země obnovily kritiku Izraele. Pokud si Bush myslí, že nová irácká vláda půjde společně s USA na křížové tažení proti Íránu, dalšímu členu „osy zla“, uvažuje špatně.

Vztahy mezi Irákem a Íránem jsou nyní normální a směřují k tomu, aby se staly přátelskými. To je to, s čím neokonzervativci nepočítali, když začínali Američany vedené „demokratizační“ tažení na Blízký východ. Až americké síly opustí Irák (pravděpodobně spíše dříve než později), Írán bude stále existovat, a to (díky USA) silnější než předtím.

Copyright Immanuel Wallerstein. Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora, e-mail: immanuel.wallerstein@yale.edu; fax: 1-203-432-6976.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center