Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 186, 1.6.2006

Komu bude patřit 21. století?

Immanuel Wallerstein

V roce 1941 prohlásil vlivný vydavatel Henry Luce dvacáté století americkým stoletím. A většina analytiků s ním dodnes souhlasí. Dvacáté století samozřejmě nebylo pouze americké. Bylo to století dekolonizace Asie a Afriky. Bylo to století rozkvětu fašismu i komunismu jako politických hnutí. A bylo to století Velké deprese i bezprecedentního pětadvacetiletého růstu světoekonomiky po druhé světové válce.

Nicméně to bylo americké století. Spojené státy se staly v letech 1945 až 1970 nezpochybňovanou hegemonickou mocností, jež utvářela světosystém dle své vlastní vůle. Staly se jeho největším výrobcem, dominantní politickou silou a kulturním centrem. Měly světosystém pevně v rukou, přinejmenším po nějakou dobu.

Nyní jsou Spojené státy zřetelně na úpadku. Otevřeně je to ochotno přiznat stále více analytiků, přestože establishment USA takové hodnocení kategoricky odmítá a na pokračující hegemonii Spojených států věří i jistá část světové levice. Ale jasně uvažující realisté na všech stranách docházejí ke poznání, že hvězda USA slábne. Otázka v pozadí každého seriózního pokusu o prognózu pak zní: komu bude patřit 21. století?

Píše se ovšem pouze rok 2006, což je poněkud brzo na to, odpověď měly byť jen nádech jistoty. Političtí vůdcové na tuto otázku přesto všude sázejí a podle sázek utvářejí své programy. Jestliže změníme její formulaci a zeptáme se pouze, jak by mohl vypadat svět dejme tomu roku 2005, budeme snad schopni říci aspoň něco inteligentního.

Na takto položenou otázku existují v zásadě tři odpovědi. Podle první si Spojené státy ještě jednou a naposledy užijí. Protože nenajdou vážnějšího vojenského protivníka, znovu oživí svou moc a budou mít nadále hlavní slovo. Podle druhé budou Spojené státy vytlačeny z pozice světové supervelmoci Čínou. Třetí alternativou je, že se svět stane arénou anarchického a relativně nepředpověditelného multipolárního zmatku. Posuďme hodnověrnost každé z těchto prognóz.

Spojené státy dál na vrcholu? Jsou tři důvody k pochybnostem. Ekonomickým důvodem je křehkost amerického dolaru jako jediné rezervní světové měny. Dolar dnes drží na nohou pouze masivní infuze přicházející z Japonska, Číny, Koreje a dalších zemí v podobě nákupů dluhopisů. Je velmi nepravděpodobné, že tento přítok potrvá. Pokud kurz dolaru dramaticky klesne, může na chvíli vzrůst prodej průmyslových výrobků USA, ale Spojené státy ztratí možnost ovládat světové bohatství a schopnost dále zvětšovat svůj deficit bez vážnějších bezprostředních následků. Životní úroveň v USA klesne a do oběhu budou pronikat nové rezervní měny, například euro a yen.

Druhý důvod je vojenský. Jak ukázal v několika posledních letech Afghánistán a zejména Irák, nestačí mít letadla, lodě a bomby. K překonání místního odporu je zapotřebí také mohutné pozemní vojsko. Spojené státy ho nemají a z vnitřních politických důvodů ani mít nebudou. V podobných válkách jsou tudíž odsouzeny k neúspěchu.

Třetí důvod je politický. Řada zemí v různých částech světa dochází k závěru, že se lze postavit Spojeným státům politicky. Uveďme nejnovější případ: Šanghajská organizace pro spolupráci sdružující Rusko, Čínu a čtyři středoasijské republiky se má nyní rozrůst o Indii, Pákistán, Mongolsko a Írán. Írán je zván přesně v okamžiku, kdy se Spojené státy snaží zorganizovat proti jeho režimu celosvětovou kampaň. Deník Boston Globe to správně označil za „alianci proti Bushovi“ a „tektonický posun v geopolitie“.

Objeví se tedy kolem roku 2025 na vrcholu Čína? Není pochyb, že si vede docela dobře v ekonomice, značně posiluje armádu a začíná dokonce sehrávat vážnou politickou roli v regionech hodně vzdálených od svých hranic. Roku 2025 bude Čína určitě mnohem silnější. Stojí ovšem před třemi problémy, které musí překonat.

První problém je vnitřní. Čína není politicky stabilizována. Struktura jediné strany čerpá svou sílu z ekonomického úspěchu a nacionalistického cítění. Musí ale čelit nespokojenosti přibližně poloviny obyvatelstva, která z ekonomického růstu nic nezískala. Druhá polovina je zase nespokojena s omezováním politických svobod.

Další problém Číny se týká světoekonomiky. Neuvěřitelný vzrůst spotřeby v Číně (a současně v Indii) způsobí ekologické škody a zmenší možnosti akumulace kapitálu. Přemíra spotřebitelů a výrobců bude mít nepříznivý dopad na celosvětovou úroveň zisků.

Třetím problémem Číny jsou její sousedé. Pokud by Čína dosáhla opětovného připojení Tchaj-wanu, napomohla znovusjednocení Koreje a smířila se (psychologicky a politicky) s Japonskem, mohla by vzniknout jednotná východoasijská geopolitická struktura schopná získat hegemonickou pozici.

Uvedené tři problémy lze překonat, nebude to ale snadné. Zda se tak stane do roku 2025, je nejisté.

Poslední scénář předpovídá multipolární anarchii a divoké ekonomické výkyvy. Vzhledem k neschopnosti staré hegemonické mocnosti udržet své postavení, potížím s nastolením nové mocnosti, a vzhledem k celosvětové krizi akumulace kapitálu se tato třetí alternativa jeví jako nejpravděpodobnější.

Immanueol Wallerstein, komentář č. 186, 1.6.2006

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center