Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 189, 15. července 2006

Koho provokuje Severní Korea?

Šestého července 2006 vypustila Severní Korea šest střel krátkého doletu a jednu s dlouhým doletem, která selhala. Kritikové po celém světě hřímali, že jde o provokaci. Zatím co se oddávali této hektické verbální činnosti, Korea dávala najevo mimořádný klid.

Pozoruhodná byla ovšem reakce Spojených států, kterou deník The New York Times shrnul titulkem „Bushův posun: mít trpělivost s nepřáteli“. Viceprezident Cheney bagatelizoval severokorejskou hrozbu prohlášením, že technologie Severní Koreje je „rudimentární“. Prezident Bush řekl, že USA využívají diplomacii. „Víte, s diplomacií je ten problém, že než se něco udělá, chvíli to trvá.“

Diplomacie byla především záležitostí Christophera Hilla, náměstka ministryně zahraničí USA pro záležitosti Asie a Pacifiku. Spočívala v kontaktech se čtyřmi účastníky takzvaných jednání šesti států - s Čínou, Ruskem, Jižní Koreou a Japonskem. Pan Hill se pokoušel přimět tyto země, aby různými tlaky donutily Severní Koreu k ukončení zkoušek raket a návratu na jednání šesti států, a pokud by to Severní Korea neudělala, aby podpořily nějakou silnou rezoluci v Radě bezpečnosti OSN. 12. července pan Hill prohlásil, že ho odrazuje (discourage) skutečnost, že Severní Korea nijak nereaguje. Nedodal ale nic o svém pravděpodobném zklamání ze stanovisek Číny, Jižní Koreje a Ruska.

Jedinou zemí, kterou podle všeho severokorejské raketové zkoušky opravdu znepokojily, je Japonsko. Šinzó Abe, jenž bojuje uvnitř vládnoucí strany o to, aby se stal příštím premiérem, a který vystupuje jako tvrdý japonský nacionalista, prohlásil, že by Japonsko mělo zvážit, zda je s jeho ústavou v souladu „preventivní“ útok na Severní Koreu. Japonsko oficiálně požádalo Radu bezpečnosti, aby na Severní Koreu uvalila sankce.

Severní Korea samozřejmě Abeho a Japonsko odsoudila, ale neudělala to zdaleka tak nahlas a veřejně, jako mluvčí vlád Jižní Koreje a Číny. Jižní Korea vyzvala Severní Koreu k „moudrým rozhodnutím“, aby se zabránilo pohromě, což je docela mírný jazyk, přičemž na druhé straně obvinila Tokio z „arogance a nestoudné rétoriky, jež dále vyostřuje krizi na Korejském poloostrově“, což zrovna mírné není. Ani Číňané nebyli k Abemu a Japonsku jemnější. Abe podle nich „přilévá olej do ohně“. A navíc dodali: „Toto jednání je krajně neodpovědné a nepochopitelné, a pouze vážně naruší mezinárodní diplomatické úsilí a zvýší napětí v severovýchodní Asii.“ Stejný názor podle všeho sdílí Rusko.

Takže prvním důsledkem zkoušek severokorejských raket bylo veřejné vyostření politických sporů mezi Čínou a Jižní Koreou na jedné straně a Japonskem na druhé straně, jejichž intenzita v posledních několika letech roste. Pro Spojené státy to znamená, že musejí nějak manévrovat mezi svými dvěma dřívějšími významnými spojenci ve východní Asii - Japonskem a Jižní Koreou. Pokud jde o rezoluci OSN, je velmi nepravděpodobné, že by bylo schváleno cokoli blízkého japonské verzi.

Na domácí frontě se George Bush dostává do potíží se svými vlastními příznivci. V nejnovějším vydání týdeníku The Weekly Standard, předního časopisu neokonzervativců, se jeho šéfredaktor Wiliam Kristol vyjadřuje o Bushovi jízlivým způsobem. Cituje Bushův výrok, že si Severokorejci „musí vybrat“, nebo jinak uvidí. Kristol říká, že se Kim Jong-il fakticky už rozhodl, ale „jakou cenu za to zaplatí?“ Podle Kristola ve skutečnosti žádnou. „To, co bylo pro prezidenta Bushe před týdnem ‚nepřijatelné’ (vypuštění severokorejských střel), bylo akceptováno.“

Kristol končí svůj redakční úvodník největší urážkou, jakou má v repertoáru. Píše, že Bushova současná zahraniční politika je „clintonovská“. A na závěr okázale prohlašuje: „Ve skutečnosti si nemusí vybrat Kim Jong-il. Rozhodnout se musí prezident Bush.“ The New York Times ale vidí Bushovo jednání z jiného úhlu: „Pan Bush nyní objevuje hranice své vlastní doktríny preventivních zásahů - a frustrace její alternativy.“

Mezitím za velmi malé pozornosti veřejnosti provedla svůj vlastní test střely s dlouhým doletem Indie. Bylo to 9. července, pouhé tři dny po severokorejských zkouškách. Indie má dnes poprvé raketu, která může zasáhnout Čínu. Tuto zkoušku nikdo neodsoudil jako provokaci. Novináři o ní hovořili jako o „strategickém kroku, který má držet Čínu v šachu“.

Máme tedy geopolitickou situaci, v níž jsou někteří za své testy raket odsuzováni a jiní ne (nejen Indie, ale například také Spojené státy). Ti, jejichž zkoušky se odsuzují, ale vnímají tyto odsudky jako prázdná slova, protože dokonce ani Spojeným státům se podle všeho nechce hrozit válkou zemi, která má byť „rudimentární“ jaderné zbraně. A izraelská vláda zcela potichu zmírnila svůj dosavadní tlak na Spojené státy, aby „něco udělaly“ s Íránem.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 189, 15. července 2006
Překlad se souhlasem autora © Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center