I. Wallersten, 190, Co může Izrael dosáhnout?

Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 190, 1 August 2006

Co může Izrael dosáhnout?

Stát Izrael byl vytvořen roku 1848. Od té doby dochází neustále k násilí mezi Židy a Araby v Izraeli i mezi Izraelem a jeho sousedy. Občas má násilí nízkou úroveň nebo je dokonce latentní. Každou chvíli ale eskaluje v otevřenou válku, jak je tomu právě teď. Kdykoli vypuklo násilí v plném rozsahu, okamžitě se začalo debatovat o tom, kdo začal, jako by na tom záleželo. Nacházíme se uprostřed dvou válek, mezi Izraelem a Palestinou v Gaze a mezi Izraelem a Libanonem. A svět se jako obvykle zabývá marnými diskusemi o tom, jak redukovat otevřenou válku na násilí nízké úrovně.

Všechny izraelské vlády si přály vytvořit situaci, v níž by svět a sousedé Izraele uznali jeho existenci jako státu a skončilo by násilí mezi vnitřními skupinami a státy. Izrael toho nikdy nebyl schopen. Když má násilí relativně nízkou úroveň, izraelská veřejnost je rozštěpena v otázce, jakou strategii sledovat. Když ale násilí eskaluje ve válku, židovští Izraelci a světové židovstvo mají sklon semknout se kolem vlády.

Ve skutečnosti má Izrael od roku 1948 tutéž základní strategii, která se ve sledování jeho cílů opírá o dvě věci: silné vojsko a silnou podporu Západu. Tato strategie zatím funguje v jednom smyslu: Izrael pořád přežívá. Otázkou je, jak dlouho bude ještě fungovat.

Zdroje vnější podpory se časem přesouvaly. Úplně zapomínáme na to, že roku 1948 dostal Izrael rozhodující vojenskou pomoc od Sovětského svazu a jeho východoevropských satelitů. Když se Sovětský svaz stáhl, převzala tuto roli Francie. Ta se angažovala v revoluci v Alžírsku a chápala Izrael jako rozhodující faktor pro porážku alžírského národněosvobozeneckého hnutí. Když ale Alžírsko získalo roku 1962 nezávislost, Francie opustila Izrael, protože chtěla udržet vztahy s nyní nezávislým Alžírskem.

Teprve poté došlo k přesunu stanoviska Spojených států k nynější naprosté podpoře Izraele. Významným prvkem v tomto obratu se stalo vojenské vítězství Izraele v Šestidenní válce roku 1967. Izrael tehdy dobyl všechny části někdejšího britského mandátního území Palestiny a ještě něco navíc. Dokázal, že je schopen být významnou vojenskou silou v regionu. Změnil postoj světového židovstva, které do té doby skutečně schvalovalo vytvoření Izraele jen asi z 50 procent. Po válce se však v naprosté většině přiklonilo k Izraeli, jenž se pro ně stal zdrojem hrdosti. Právě tehdy se významným ideologickým zdůvodněním Izraele a jeho politiky stal holocaust.

Po roce 1967 už žádná izraelská vláda nepovažovala za potřebné jednat o čemkoli s Palestinci nebo arabským světem. Vlády nabízely jednostranná urovnání, vždy ale podle podmínek Izraele. Izrael nechtěl jednat s Násirem ani Arafatem. A nyní nechce jednat s takzvanými teroristy. Namísto toho se spoléhá na opakované předvádění své vojenské síly.

Dnes se Izrael dopouští ze svého hlediska téže katastrofické chyby, jakou byla invaze Georga Bushe do Iráku. Bush se domníval, že demonstrací vojenské síly se USA v Iráku prosadí mimo jakoukoli pochybnost a zastraší zbytek světa. Bush zjistil, že irácký odboj je vojensky mnohem hrozivější, než se předpokládalo, političtí spojenci USA v Iráku jsou mnohem méně spolehliví, než se o nich domníval, a že podpora války v americké veřejnosti je křehčí, než očekával. Spojené státy směřují k ponižujícímu stažení z Iráku.

Izraelské vlády si neuvědomují, že Hamás ani Hizballáh nepotřebuje Izrael. Je to Izrael, kdo naopak potřebuje Hamás a Hizballáh, a to zoufale. Pokud se Izrael nechce stát křižáckým státem, který bude nakonec uhašen [extinguished], pak jedině Hamás a Hizballáh může zaručit jeho přežití. Pouze tehdy, jestliže se Izrael s nimi dokáže smířit jako s hluboce zakořeněnými mluvčími arabského nacionalismu, bude moci žít v míru.

Dosáhnout stabilního mírového urovnání bude mimořádně obtížné. Avšak pilíře současné strategie Izraele - jeho vlastní vojenská síla a bezpodmínečná podpora Spojených států - jsou už slabé jako třtina. Vojenská síla Izraele slábne a v následujících letech se bude dál zmenšovat. A až pominou léta Iráku, mohou Spojené státy opustit Izrael stejně, jak to v šedesátých letech udělala Francie.

Jedinou skutečnou zárukou Izraele bude záruka Palestinců. Aby ji získal, bude Izrael muset od základu znovu promyslet svou strategii přežití.

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center