I. Wallersten, 200, Jakou novou strategii pro Irák?

Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 200, 1.1.2007

Jakou novou strategii pro Irák?

Prezident George W. Bush už měsíc prohlašuje, že hledá „novou strategii“. jež přinese v Iráku „vítězství“, a že podobu této budoucí strategie konzultuje na všech stranách. Vzhledem ke spoustě narážek a indiskrecí jen málo lidí čeká bez dechu na projev, v němž prezident oznámí svá rozhodnutí. Nová strategie slibuje, že bude starou strategií, možná s malým zvýšením počtu vojsk USA v Bagdádu.

Prezident vůbec poprvé přiznal, že Spojené státy zatím v Iráku nevyhrávají, k čemuž dodal, že ani neprohrávají. Počet lidí, kteří tomu věří, ve Spojených státech i jinde neustále klesá. Průzkum veřejného mínění provedený začátkem prosince v šesti západních zemích ukazuje, že pro stažení koaličních sil je 66% Američanů, přičemž v Itálii, Německu, Velké Británii, Španělsku a Francii činí tento podíl 73 až 90 procent. Jak napsaly ve svém úvodníku Financial Times, „Spojené státy měly málokdy větší nouzi o přátele a spojence“.

Navíc 7. prosince, ve výroční den útoku na Pearl Harbor, oznámil republikánský senátor Gordon Smith, jenž byl od začátku pro válku, že mění názor. „Pokud jde o mne, mám už dost podpory politiky, při níž naši vojáci hlídkují den za dnem pořád ve stejných ulicích, aby je zabíjely pořád stejné bomby. Je to absurdní. Možná je to dokonce zločin. Nemohu to už dál podporovat.“

Proč dělá Bush takové divadlo s novou strategií, když má jasně v úmyslu pokračovat ve staré? Jsou dva důvody: listopadové volby a Bakerova-Hamiltonova zpráva. Volby ukázaly, že politika v Iráku vážně poškodila volební sílu Republikánské strany. Aby se zabránilo hrozícímu propadu republikánských kandidátů, bude třeba udělat víc než jen propustit ministra obrany Donalda Rumsfelda, zejména pokud rok 2007 přinese stoupající počty obětí v Iráku, zesílení etnických čistek, další pokles dolaru a další pokles životní úrovně spodních 80% obyvatelstva USA.

Pokud jde o Bakerovu-Hamiltonovu zprávu, její úvodní věta zní „Situace v Iráku je vážná a dál se zhoršuje“. Značná část diskuse o zprávě se zabývala otázkou, zda Studijní skupina pro Irák dokáže přesvědčit Bushe, aby přijal její početné a nijak zvlášť odvážné návrhy na změny. To ale účelem zprávy nikdy nebylo. Baker a Hamilton nejsou blázni, ale staří profesionálové americké politiky. Účelem zprávy bylo dát punc oprávněnosti kritice přicházející z tradičního středu amerického politického establishmentu, a takovou kritiku zpráva nepochybně rozpoutala. Prohlášení senátora Smithe je toho dokladem. Dalším je rostoucí odvaha vojenských velitelů dávat veřejně najevo svou hlubokou skepsi.

Co se tedy bude dít? Bush prosadí plán na zvýšení počtu vojáků USA. Jak zdůrazňují všichni seriózní komentátoři, na vojenské situaci se tím nic nezmění. Je samozřejmé, že pokud by Spojené státy poslaly do Iráku 300 000 vojáků, mohly by potlačit povstalce i občanskou válku. Ale vyslání byť jen 30 000 vojáků bude znamenat pro schopnosti a morálku ozbrojených sil USA neuvěřitelnou zátěž. Nejpozději do června 2007 bude i těm nejzaslepenějším lidem jako je George W. Bush a zbytek neokonzervativců zřejmé, že Spojené státy jsou ve slepé uličce a těžce krvácejí.

Proč se tedy Bush nesmíří s prohrou? Protože nemůže. Kolem irácké války se točí celé jeho prezidentství. Kdyby se pokusil vycouvat, přiznal by tím odpovědnost za národní katastrofu. Nemá tedy jinou možnost než se prolhat až do roku 2009 a katastrofu svést na někoho jiného. Což znamená, že nemá žádnou jinou osobně přijatelnou alternativu. Ale následujících osmnáct měsíců bude pro Bushe poučením. Situace se vymkla kontrole a dokonce i prezident Spojených států může být donucen dělat věci, jež se mu oškliví.

Především je zde tlak amerického voličstva a tudíž i politiků. Počet racionálních republikánů a bojácných demokratů, kteří se chtějí distancovat od války, roste každým dnem. Vidíme to už teď na prohlášení senátora Josepha Bidena – jednoho z konzervativnějších demokratických senátorů a nastávajícího předsedy senátního výboru pro zahraniční vztahy -, že k návrhu na zvýšení počtu vojsk v Iráku uspořádá slyšení (jež bude určitě nepřátelské). Podle mého odhadu nastane v průběhu ostrého vnitřního boje demokratů o nominaci prezidentského kandidáta přesun – nejdřív pozvolný, pak velmi rychlý – k otevřeně protiválečné pozici. Už dnes to vidíme na stanoviscích, které zaujímají uchazeči o nominaci Barack Obama a John Edwards. Hillary Clintonová za nimi nezůstane dlouho pozadu. A když se tak stane, přizpůsobí se i republikánští kandidáti, aby se neodsoudili k volební prohře.

A pak jsou tu generálové. Zdá se, že nový ministr obrany Robert Gates dostal za úkol nastolit mezi neposlušnými vojáky pořádek. Generál John Abizaid za několik měsíců „odchází do důchodu“ a generál George Casey ztlumil svou otevřenou opozici. Ani sám Gates se pravděpodobně nepřizpůsobil bez vnitřního boje. Ale jak dlouho to vydrží? Nanejvýš šest měsíců.

Těžký je život vrchního velitele, který prohrává války. To platí vždy a všude. Ani ve Spojených státech amerických tomu nebude jinak.

Překlad se souhlasem autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center