Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

 

Komentář 201, Jan. 15, 2007

 

Etiopie jede na tygrovi

 

Etiopský premiér Meles Zenawi musel studovat nádherné úspěchy preventivní invaze USA v Iráku a nedávného izraelského nájezdu na Libanon. Zřejmě se je rozhodl napodobit. Používá naprosto stejné argumenty jako předtím George W. Bush a Jehud Olmert. Musíme napadnout souseda, aby islámští teroristé nemohli pokračovat v džihádu a napadnout nás.

V obou uvedených případech si byl vetřelec jist svou vojenskou převahou a byl přesvědčen, že ho bude většina obyvatel oslavovat jako osvoboditele. Zenawi tvrdí, že pomáhá USA v jeho celosvětovém boji proti terorismu. A Spojené státy mu samozřejmě nabídly nejen zpravodajskou podporu, ale na pomoc Etiopcům poslaly také letectvo a speciální jednotky.

Místní situace se ale vždy od sebe trochu liší. Stojí proto za námahu podívat se na nedávné dějiny zemí takzvaného Afrického rohu, jehož země v posledních čtyřiceti letech poměrně snadno přecházely v geopolitice z jedné strany na druhou.

Po celou první polovinu dvacátého století byla Etiopie symbolem odporu Afriky vůči evropskému imperialismu. Etiopci porazili roku 1896 u Adowy italské koloniální vojsko a uchovali si nezávislost. Když to Itálie roku 1935 zkusila znovu, císař Haile Selassie šel do Společnosti národů a požadoval kolektivní bezpečnostní akci proti útočníkovi. Nikdo mu nepomohl. Etiopie se pak stala v celém černošském světě symbolem celého kontinentu. Barvy její vlajky se staly barvami Afriky. A koncem druhé světové války získala Etiopie znovu nezávislost.

Když se roku 1963 s obtížemi rodila Organizace africké jednoty (OAJ), Haile Selassie využil svou prestiž k tomu, aby sehrál roli prostředníka mezi státy s rozdílnými názory. OAJ si za své sídlo zvolila hlavní město Etiopie Addis Ababu. Nicméně i když Etiopie sehrávala v celé Africe tuto symbolickou roli, doma v ní vládla represivní aristokratická státní mašinérie. Když pak v 70. letech postihl zemi hladomor, rychle začala růst nespokojenost. Roku 1974 vypukla revoluce proti „feudální“ monarchii, kterou vedl armádní důstojník Mengistu Haile Mariam. Mengistu vytvořil vojenskou vládu, jež se zakrátko přihlásila k marxismu-leninismu.

Vztahy mezi Spojenými státy a Etiopií byly až do nástupu Mengistua velmi přátelské. Soused Etiopie, Somálsko, měl naopak se Spojenými státy vztahy značně napjaté. Mělo už tehdy vojenskou vládu, v jejímž čele stál Siad Barre. Somálsko se však hlásilo k „vědeckému socialismu“ a udržovalo velmi těsné vztahy se Sovětským svazem, kterému nabídlo námořní základnu. Po převratu roku 1974, když Mengistu prohlásil svou vládu za marxisticko-leninskou, Sověti pustili Somálsko k vodě a padli si do náruče s větší a významnější Etiopií. A tak si zase Spojené státy padly do náruče se Somálskem a převzaly námořní základnu.

Abychom porozuměli tomu, co se dělo dál, je třeba pár slov o etnickém složení obou zemí. Etiopie je staré křesťanské království dlouho ovládané amharskými aristokraty. Žije v něm další křesťanská skupina, Tigrejci, mluvící odlišným jazykem. Další dvě větší skupiny představují Oromci (z nichž polovina jsou muslimové) a muslimští Somálci. Navíc koncem druhé světové války byla k Etiopii připojena italská pobřežní kolonie Eritrea. Za Haile Selassieho měli v zemi výsadní postavení Amharové a Eritrea vedla válku za nezávislost. Bez Eritreje nemá Etiopie přístup k moři.

Se Somálskem tomu bylo zcela jinak. Existovaly dvě kolonie - Italské Somálsko a Britské Somálsko. Italské Somálsko získalo nezávislost roku 1960, když se likvidovaly italské kolonie, a Britské Somálsko bylo k němu připojeno. Když v 60. letech začaly mnoho afrických zemí pustošit etnické konflikty, všeobecně se soudilo, že ze všech afrických zemí právě Somálsko nikdy etnický konflikt nepozná, protože skoro všichni obyvatelé jsou etničtí Somálci, mluví somálsky a vyznávají islám.

Lidé v obou zemích reptali pod svými diktaturami. A když skončila studená válka, byl konec také oběma vládám. Mengistu i Barre byli svrženi roku 1991.

Namísto Mengistua nastoupilo tigrejské osvobozenecké hnutí, jež na začátku mluvilo „maoistickým“ nacionalistickým jazykem. Aby se odlišilo od Mengistuova režimu, přistoupilo na nezávislost Eritreje, čehož ovšem později začalo litovat. Hlavním tématem nové vlády se zakrátko stala nadvláda křesťanů (případně také Amharů), začala povstání Oromců a Somálců. Aktivisté hnutí za lidská práva nepovažují Zenawiho vládu za moc lepší než Mengistuovu.

V Somálsku se rozpadl „dokonalý“ etnický stát, když jednotlivé somálské klany začaly navzájem bojovat o moc. Po roce 1991 se Spojené státy začaly sbližovat s novým etiopským vůdcem Melesem Zenawim, který zcela opustil svůj dřívější „maoismus“. Somálsko bylo odsunuto na vedlejší kolej. Když do něj Spojené státy vyslaly na „humanitární“ misi vojsko, aby potlačilo nepokoje, dostaly brutální výprask, kterému dnes říkáme „Blackhawk down“, a zase se stáhly. Pokračovala dlouhá občanská válka za účasti mnoha stran. V roce 2006 ovládla hlavní město Mogadišo skupina s názvem Svaz islámských soudů (UIC), vyhnala soupeřící kmenové náčelníky a nastolila poprvé po více než desetiletí relativní mír.

Spojené státy viděly v UIC obdobu Tálibánu a spojence al-Kajdá. Stejného názoru byl Zenawi. A tak se Etiopie rozhodla vpadnout do Somálska, vypudit UIC a podepřít bezmocnou ústřední vládu, která sice existovala na papíře od roku 2004, ale nebyla schopna ani vstoupit do hlavního města. A tak jsme zase v tom. Etiopie (se Spojenými státy) samozřejmě vyhrála první kolo. UIC opustil Mogadišo. Somálci ale nevítají Etiopce jako osvoboditele. Opět spolu navzájem bojují klanoví vůdci, v Mogadišu opět vládne zmatek. Etiopská vláda musí čelit potížím nejen v Somálsku, ale stále více také doma.

Tak jako se Izrael musel stáhnout z Libanonu, tak jako Spojené státy budou muset udělat totéž v Iráku, i Etiopie bude muset brzo odejít ze Somálska. Vnitřní situace v Somálsku se v důsledku jejího preventivního útoku zlepšovat nebude. Preventivní útok je vždy potenciální bumerang. Buď v něm s převahou zvítězíte, nebo těžce prohrajete.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 201, 15.1.2007

Překlad se souhlasem autora Rudolf Převrátil

 

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

 

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

 

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

 

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

 

Domovská stránka Fernand Braudel Center