Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 215, 15.8.2007

Nešíření jaderných zbraní: odpočívej v pokoji

Koncepce nešíření jaderných zbraní má potíže od 6. srpna 1945, kdy byla svržena atomová bomba na Hirošimu. I když počáteční šok vyvolal po celém světě silný pocit, že by se tato zbraň měla nějak zakázat, jeho podpora od té doby neustále slábne. Koncepce nešíření kolem nás pokulhává už 62 let, což je hodně dlouho, když uvážíme, jak bylo odjakživa nepravděpodobné, že by se jakákoli země vzdala možnosti získat nějakou mocnou zbraň, kterou vlastní jiné země. Avšak Iniciativa pro civilní jadernou spolupráci, na níž se dohodly USA a Indie a která byla oficiálně vyhlášena 27. července 2007, může být považována za poslední hřebík do rakve této marné myšlenky.

Celé dějiny jaderných zbraní se odvíjejí od strachu z ostatních. V létě roku 1939, dokonce ještě před začátkem druhé světové války, vyjádřil čelný fyzik Leo Szillard obavu, že nacistické Německo bude vyrábět atomové bomby a že to dokáže rychleji než Spojené státy. Všiml si, že Německo už zastavilo export uranu z jím okupovaného Československa. Přesvědčil Einsteina, aby napsal slavný dopis prezidentovi Franklinovi D. Rooseveltovi, v němž Einstein upozornil prezidenta na tuto situaci a naléhal, aby vláda USA začala podporovat jaderný výzkum.

Tak vznikl projekt Manhattan, v němž pracovali jaderní vědci po celou válku na výrobě atomové bomby. Německu se nikdy nepodařilo vyřešit s tím související technické problémy, ale Spojeným státům ano. Dne 16. července 1945, dva měsíce po kapitulaci Německy, byl v rámci projektu Manhattan proveden v Los Alamos test známý pod názvem Trinity, což byla první řízená jaderná exploze v dějinách. Spojené státy měly bombu.

Spojené státy byly pořád ještě ve válce s Japonskem. Japonsko v té době nevyvíjelo atomovou bombu. Otázkou bylo, zda použít bombu ve válce proti Japonsku nebo ne. Jak víme, prezident Truman rozhodl, že budou svrženy dvě bomby, jedna 6. srpna na Hirošimu a druhá 9. srpna na Nagasaki. Japonci nabídli kapitulaci 10. srpna. Dlouho se vedla debata o tom, proč Spojené státy tyto dvě bomby svrhly. Oficiální vysvětlení říká, že se tím zkrátila válka a tedy také zachránily životy Američanů. Není pochyb o tom, že zkrácení války americké životy zachránilo – samozřejmě za cenu mnoha japonských životů.

Načasování akce bylo od začátku podezřelé. Víme, že se Sovětský svaz zavázal vstoupit do války proti Japonsku přesně tři měsíce po skončení války s Německem. Němci se vzdali 8. května a proto měl Sovětský svaz vyhlásit válku Japonsku 8. srpna, což také udělal. Bomba určená Hirošimě byla svržena 6. srpna. Zdá se být hodnověrným tvrzení, že Spojené státy tímto načasováním vyslaly mimo jiné následující poselství Sovětskému svazu: máme bombu – která funguje – a vy ne. Tak si dejte pozor!

Ve svém prohlášení k americkému lidu 6. srpna prezident Truman řekl, že se Roosevelt a Churchill roku 1940 dohodli na společném programu vývoje v jaderné oblasti a že se proto dělí s Velkou Británií o technologii atomové bomby. Tím se Velká Británie stala druhou jadernou mocností. Spojené státy se snažily zastavit proliferaci v tomto bodě. Sovětský svaz s tím samozřejmě nesouhlasil a v roce 1949 provedl svůj první atomový výbuch, za nímž následovalo roku 1953 odpálení vodíkové bomby. Svět vstoupil do epochy MAD (anglicky „šílený“, pozn. překl.), tedy „navzájem zaručeného zničení“ (mutually assured destruction). Této „rovnováze“ mezi potenciálem USA a Sovětského svazu připisují mnozí skutečnost, že se takzvaná studená válka nikdy nestala válkou horkou.

Jak Spojené státy tak Sovětský svaz by tehdy docela uvítaly, kdyby na tomto stupni šíření jaderných zbraní skončilo. To ale vůbec nevyhovovalo nejbujnějším ze silných spojenců obou stran – Francii a Číně. Obě země považovaly za podstatné získat jaderné zbraně, aby tak mohly politicky krotit své silnější spojence. Francie provedla svůj první jaderný výbuch roku 1960 a Čína roku 1964. Svět došel do bodu, kdy všech pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN mělo jaderné zbraně. V této situaci se zmíněná pětice pokusila zastavit další proliferaci.

Roku 1968 podepsal velký počet zemí Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT, Nuclear Non-Proliferation Treaty). Tato smlouva „uznala“ pět členů Rady bezpečnosti jako jaderné mocnosti. Podle jednoho z ustanovení měla vstoupit v platnost, když ji ratifikují Spojené státy, Velká Británie, Sovětský svaz a dalších 40 zemí, k čemuž došlo roku 1970. Roku 1992 smlouvu nakonec ratifikovala také Francie a Čína. Na svém vrcholu byla smlouva ratifikována celkem 187 státy.

NPT měla tři pilíře: (1) Pět „uznaných“ jaderných mocností se zavázalo, že žádným způsobem nepomůže žádné jiné zemi, aby se stala jadernou mocností. (2) Tatáž pětice se zavázala, že podnikne kroky k účinnému odzbrojení. (3) Všechny ostatní země dostaly příslib pomoci při mírovém využívání atomové energie.

Ani jedno z těchto ustanovení nebylo řádně dodržováno. Zaprvé, i když „uznaná“ pětice poskytovala jiným zemím přímou pomoc k dosažení jaderného statusu pouze příležitostně, ostatní země o to mohly usilovat na vlastní pěst a také to dělaly. Zadruhé nedošlo k žádnému výraznějšímu odzbrojení, právě naopak. Pět „uznaných“ zemí rozšiřovalo své jaderné arzenály, zejména pak Spojené státy. A třetí ustanovení o mírovém využívání jaderné energie se ukázalo jako krajně sporné, protože Spojené státy dospěly k názoru, že jde o zadní dvířka umožňující „jiným“ zemím dojít bez překážek hodně daleko ve vývoji jaderných zbraní.

V každém případě, jak víme, podpis NPT zásadně odmítly tři země – Indie, Pákistán a Izrael. Všechny tři vyvinuly jaderné zbraně. Spojené státy přijaly teoreticky opatření k potrestání Indie a Pákistánu (obě země vývoj svých jaderných zbraní nikdy nepopíraly). USA však vždy mlčely o Izraeli (který nikdy nepřiznal, že vyvíjí jaderné zbraně, ačkoli jsou si toho všichni vědomi). Roku 2003 odstoupila od NPT Severní Korea, která pak přiznala, že je jadernou mocností.

Spojené státy tvrdí, že Írán vyvíjí jaderné zbraně a je hodně důvodů k přesvědčení, že tomu tak doopravdy je. V posledních několika letech vystoupila s nejasnými prohlášeními řada dalších zemí, které už podle všeho vyvíjejí jaderné zbraně nebo se k tomu chystají. Pokud jde o nejnovější dohodu mezi Spojenými státy a Indií, USA podle ní poskytnou Indii značnou pomoc v oblasti mírového využití jaderné energie, přičemž ale dohoda Indii nijakým způsobem neomezuje v dalším vývoji jaderných zbraní. Tímto způsobem se tedy Indie nijak netrestá, ale naopak odměňuje. Všichni ostatní pak správně interpretují dohodu v tom smyslu, že se Spojené státy nestaví proti šíření jaderných zbraní, pokud to vyhovuje jejich politickým cílům. Tak proč by se měli ti druzí nějak omezovat?

Římané měli rčení de mortuis nihil nisi bonum dicandum est. O mrtvých nic než dobré. Nešíření jaderných braní je mrtvé – nihil nisi bonum.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 215, 15.8.2007.

Překlad z angličtiny se svolením autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center