I. Wallersten, 218, Irák a volby v USA

Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 218, 01.10.2007

Irák a volby v USA

Čtvrtého listopadu 2008 zvolí Spojené státy nového prezidenta, novou Sněmovnu reprezentantů a novou třetinu Senátu. Slonem v manéži je irácká válka. Všichni vědí, že je tady. Všichni vědí, že bude nejsilnějším z faktorů určujících volební výsledky. A nikdo si není zcela jist, jak s ním zacházet, aby vyhrál volby.

Většina politiků se stará především o to, aby byla znovu zvolena, pak aby zvítězila jejich strana, a až ve třetí řadě o ideologické otázky. Jen málo jich klade ideologické záležitosti na první místo. Hlavní kandidáti na prezidentské nominace a většina osob ucházejících se o křeslo v Kongresu kalkulují svou vlastní pozici tak, aby ztratili co nejméně voličů, kteří by pro ně hlasovali za normálních okolností, a přitáhli co nejvíc „středových“ voličů. Z pohledu analytika to není snadné rozhodování a z toho vyplývá veškeré kličkování, jehož jsme neustále svědky.

Začněme možnými kandidáty na úřad prezidenta. Panuje běžné přesvědčení, že válka v Iráku posouvá voliče směrem k demokratickému kandidátovi, ať jím bude kdokoli. Naznačují to také opakované průzkumy veřejného mínění. Co z toho ale vyvozuje potenciální kandidát? Všichni hlavní kandidáti republikánů podle všeho dospívají k závěru, že si nemohou dovolit nic jiného než být jestřábem, protože by jinak odradili i zbytek svých spolehlivých voličů, takzvanou základnu. Také se ale podle všeho domnívají, že by se měli poněkud distancovat od Bushe, přičemž mu nebudou vytýkat nesprávný záměr, ale neschopnost realizovat ho. A zřejmě doufají, že hlavní demokratičtí kandidáti udělají nebo řeknou něco, co bude možné opuncovat jako „nevlastenecké“ a tím opět získat středové voliče. Možná také počítají s nějakou dramatickou událostí, která by mohla znovu roznítit lidový hněv na „nepřítele“ a tím přivést zpět do republikánského tábora nespokojené republikány i nezávislé. Jak řekl senátor Chuck Hagel, sám nespokojený republikán, „republikánská strana vyhrála dvojí volby s tématem strachu a terorismu [a] chystá se to zkusit znovu“.

Je naprosto jasné, že hlavní demokratičtí kandidáti se dívají na věc víceméně stejně. Chtějí mluvit lehce holubičím hlasem, aby uspokojili svou základnu, ale ne natolik, aby mohli dostat nějakou „zrádcovskou“ nálepku, protože by tím ztratili nespokojené republikány a nezávislé. Jsou opatrní, pociťují spíš obavy z prohry než jistotu vítězství v prezidentských i kongresových volbách. V každém případě většina jich považuje zaujetí podstatně ostřejší pozice v Kongresu za bezúčelné, protože nemají dost hlasů, aby něco prosadili. V Senátu nemají ani 60 hlasů potřebných na to, aby se o jejich návrzích vůbec hlasovalo, a určitě nemají 67 hlasů nutných ke zvrácení zcela jistého prezidentského veta. V poslední vzájemné debatě demokratických kandidátů nikdo z nich nenavrhoval úplné stažení všech vojsk do roku 2013. Je zřejmé, že tato opatrnost stále více popuzuje jejich bojovnější základnu. Zatím ale nic nenaznačuje, že by silné protiválečné cítění přimělo tyto bojovnější voliče k vážnému odklonu od demokratického kandidáta na prezidenta.

Skutečným problémem jsou volby do Kongresu. Už roku 2006 byli demokratičtí stratégové hluboce rozděleni na ty, kteří byli přesvědčení, že čím je demokrat „umírněnější“, tím pravděpodobněji ve svém obvodu zvítězí, a na ty, kteří tvrdili přesný opak, totiž že voliče dokáže přitáhnout jedině ideologicky výrazný kandidát. Skutečné výsledky z roku 2006 naznačují, že ani jeden z těchto argumentů neplatil pro všechny obvody. Takže debata o taktice bude zřejmě pokračovat.

Při volbách, v nichž soupeří dvě strany (ale také více stran), není hlavní taktickou otázkou, zda bude účinnější více „centristická“ nebo více „radikální“ pozice. Ve skutečnosti jde o to, co se definuje jako „centrum“. V průběhu posledních 25 let dokázali republikáni posouvat definici „centra“ stále více doprava. Roku 2006 se křivka mírně obrátila. Otevřenou otázkou je, zda se do voleb roku 2008 posune to, co se v USA definuje jako „centrum“, ještě dál doleva. Právě v tom sehrává klíčovou roli veřejná rétorika stejně jako „neočekávané“ politické události. V jistém smyslu zde stojí v rétorickém souboji muže proti muži Cheney proti MoveOn („Jdeme dál“, organizace pro „pokrokovou veřejnou politiku“ shromažďující finanční prostředky pro demokratickou stranu – pozn. překl.).

Pokud MoveOn převládne, byť jen trochu, nebude záležet na tom, s jak „centristickou“ linií půjde demokratický kandidát do volební kampaně. Výsledky voleb do značné míry rozhodnou o povolebních politických přístupech. Když ale v rétorice převládne Cheney, možná nezabrání demokratickému kandidátovi, aby se stal prezidentem, ale velmi mu ztíží rychlý odchod z Iráku.

Překlad z angličtiny se svolením autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center