I. Wallersten, 220, Poslední výzva pro řešení se dvěma státy?

Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 220 Nov. 1, 2007

Poslední výzva pro řešení se dvěma státy?

Převažujícím světovým názorem na to, jak politicky vyřešit konflikt mezi dvěma nacionalismy v Izraeli/Palestině, je takzvané řešení se dvěma státy – tj. vytvoření dvou států, Izraele a Palestiny, v hranicích někdejšího britského Palestinského mandátu. Toto stanovisko není v žádném případě nové. Dalo by se říci, že celosvětově převládalo po celé dvacáté století.

Deklarace britské vlády z roku 1917 zvaná Balfourova vyzvala k vytvoření „židovské národní domoviny“ („Jewish national home“) uvnitř (within) Palestiny, což implikovalo myšlenku dvou států. Když v roce 1947 přijala svou rezoluci Organizace spojených národů, vyzvala výslovně k vytvoření svou států (se zvláštním statutem pro Jeruzalém). Toto rozdělení tehdy podporovaly jak Spojené státy, tak Sovětský svaz, stejně jako společenská hnutí, která všude následovala tyto vedoucí země. Po dvou státech volaly dohody z Osla roku 1993. A také dnes Condoleezza Rice zdůrazňuje, že konečná dohoda o dvou státech je naléhavou záležitostí, která bude jak doufá vyřešena na konferenci svolané do Annapolisu v Marylandu, USA (pravděpodobně v listopadu, datum ještě není přesně stanoveno).

Jaká byla historická reakce jednak sionistického hnutí (a státu Izrael), jednak posloupnosti představitelů arabských Palestinců, na myšlenku trvalého rozdělení, tj. dvou států? V praxi se ani jedné straně tato myšlenka nikdy nezalíbila. Mezi sionisty/Izraelci existovala původně tři rozdílná stanoviska, ani jedno ve prospěch rozdělení. Byli tam takzvaní revizionisté (a jejich následné skupiny jako dnešní Likud), které jednoznačně volaly po výlučně židovském státu (původně zahrnujícím dokonce i Jordánsko). Pro mnohé z jejich zastánců to znamenalo i nutné vyhoštění nežidovských obyvatel ze země. Na druhém konci spektra stála malá skupina intelektuálů (jako byli Judah Magnes a Martin Buber) vyzývající k vytvoření unitárního dvounárodního arabsko-židovského státu; toto stanovisko zaniklo po vytvoření státu Izrael roku 1948. A pak zde byli sionisté hlavního proudu, z nichž vyšel hlavní proud politických vůdců Izraele. Ti akceptovali myšlenku rozdělení jako nutnou realitu a současně se snažili napomáhat plíživé expanzi hranic židovského státu v naději, že jednoho dne zabere většinu země. To bylo v podstatě stanovisko Davida Ben-Guriona a později Ariela Sharona.

Jedinými sionisticko/izraelskými skupinami, které kdy volaly po dvou státech jako trvalém řešení, byla hnutí jako Peace Now, vzniklé po roce 1967 a navrhující vyměnit „zemi za mír“. Tyto skupiny nikdy nebyly schopny získat jasnou většinu v izraelských volbách a dnes je jejich postavení slabší než kdykoli předtím.

Na straně Arabů/Palestinců se myšlenka dvou států vždy setkávala s výrazným odporem. Ze začátku neměla tato idea vůbec žádné obhájce. To je důvod proč v roce 1947, kdy Organizace spojených národů rozhodla o rozdělení, nebyl na arabsko/palestinské straně žádný zájemce. Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) byla vytvořena roku 1964 jako struktura konkrétně odmítající právě tuto myšlenku. Je pravda, že PLO v 80. letech pozvolna změnila své stanovisko a v rámci dohod z Osla roku 1993 oficiálně akceptovala ideu dvou států. Nicméně pro mnoho Izraelců byla tato změna stanoviska pouze taktická a nikoli opravdová – svého druhu zrcadlový obraz stanoviska Bena Guriona a Sharona, kteří pragmaticky přijali rozdělení jako současnou realitu a současně nepřestali doufat v pozdější přechod k řešení s jediným státem. Dnes je ovšem předseda Palestinské správy Mahmúd Abbás hlasitým a vlivným navrhovatelem řešení se dvěma státy. A arabské státy v čele se Saudskou Arábií jsou jasně připraveny podpořit toto stanovisko. Na druhé straně izraelský premiér Ehud Olmert dnes, jak se zdá, podporuje vytvoření skutečného palestinského státu v nejlepším případě jen velmi vlažně.

Jaké jsou tedy vyhlídky na dosažení dohody? Nepříliš silné, jak připouští osm vlivných veřejných postav USA v prohlášení, které nedávno zveřejnil The New York Review of Books a jež lze považovat za poslední výzvu k řešení se dvěma státy. Má poněkud zlověstný titul „Neúspěch může mít ničivé důsledky“. Kdo je podepsal? Jako první pod ním stojí jméno Zbigniewa Brzezinského, který byl poradcem prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost a dnes je klíčovým poradcem Baracka Obamy. Jsou tam tři další notáblové Demokratické strany: Lee Hamilton, spolupředseda Iraq Study Group; Thomas Pickering, státní podtajemník pro zahraničí v administrativě Billa Clintona; a Theodore Sorenson, zvláštní poradce Johna F. Kennedyho. Stejně prominentní je republikánská strana: Brent Scowcroft, poradce pro národní bezpečnost prezidentů Geralda Forda a George H. W. Bushe (často považovaný za neoficiální hlas prezidenta Bushe staršího); Carla Hills, oficiální mluvčí amerického obchodu (U.S. Trade Representative) v administrativě George H. W. Bushe; bývalá senátorka Nancy Kassenbaum-Baker; a Paul Volcker, dřívější předseda Rady guvernérů Federálního rezervního systému.

Členové této velmi vybrané skupiny mají jeden společný rys: neměli nikdy nic společného se současnou administrativou George W. Bushe. Svůj dopis poslali prezidentu Bushovi a Condoleezze Rice. Předložili podrobný návrh – který, jak každý ví, je jediným schůdným dvoustátním řešením: dva státy založené na hranicích z roku 1967, dvě hlavní města v Jeruzalému se zvláštní úpravou pro posvátná místa, a „řešení problému uprchlíků, jež je slučitelné s řešením se dvěma státy, promluví k hlubokému pocitu nespravedlnosti vládnoucímu mezi palestinskými uprchlíky, a také jim poskytne významné finanční odškodnění a pomoc při přesídlení“. Vyzývají také, aby k jednání o přesídlení byla přizvána Sýrie a Hamás a aby bylo okamžitě pozastaveno izraelské osidlování. Právě tento návrh byl skoro přijat na jednáních v Tabě (Taba) v prosinci 2000, za posledních dnů Clintonovy administrativy. „Skoro“ ale nestačí. Zmíněný návrh je nepochybně přijatelný pro Abbáse a dokonce, docela možná, i pro Hamás. Už dlouho ho ale veřejně a výrazně vylučuje Olmertova vláda.

Proč ten tón beznaděje? Protože autoři návrhu vědí, že je velmi nepravděpodobné, že by ho izraelská vláda nebo vláda George W. Bushe přijala. Izraelský Kneset se jasně vzpírá jakékoli dohodě a nic nenasvědčuje, že by byl ochoten změnit stanovisko. Není ani žádná známka, že by Bushova administrativa byla ochotna zvažovat nátlak na Izraelce, aby to udělali. Zcela naopak.

Proč se tedy osm signatářů vůbec obtěžuje s touto poslední výzvou? Protože mezinárodní konsensus dvacátého století pro řešení se dvěma státy vyprchává. Kdysi tak silné sympatie pro Izrael slábnou i v kruzích, které bývaly k izraelskému stanovisku velmi vstřícné, a místo něj sílí volání po unitárním státu. Vzhledem k současné situaci vzájemného strachu a antagonismu Izraelci takový výsledek nikdy nepřijmou. Budou místo toho nepochybně pokračovat v cyklu nekončícího násilí. Před čím Brzezinski a další nepřímo varují je, že neschopnost Izraelců (a vlády USA) přijmout zmíněný návrh právě nyní bude mít jako ničivý důsledek značně vystupňovanou občanskou válku, jež může pokračovat dalších třicet let, s velmi nejistým výsledkem pokud jde o samotné přežití státu Izraele. Je to velmi pochmurný výhled pro všechny.

Z angličtiny se svolením autora přeložil Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center