Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 223, 15.12.2007

Velký obrat? Zpráva NIE o Íránu

Ředitel Národní zpravodajské služby Spojených států zveřejnil 3. prosince odtajněnou verzi zprávy nazývané Národní zpravodajský odhad (National Intelligence Estimate, NIE), která se týká Íránu a jaderných zbraní. Deník The New York Times ji v titulku označil za „velký obrat“. Je „obratem“ od předchozí NIE z roku 2005. Signalizuje posun v oficiální politice USA. Roku 2005 NIE „odhadovala s vysokou mírou jistoty, že je Írán rozhodnut vyvíjet jaderné zbraně“. Roku 2007 NIE „soudí s vysokou mírou jistoty, že Teherán zastavil svůj program jaderných zbraní na podzim roku 2003“.

Většina tisku a zveřejněných analýz letošní zprávy předpokládá, že toto hodnocení je dílem ředitele Národní zpravodajské služby a že Bushova administrativa a Kongres se s ní teď seznamují a vezmou ji v úvahu. Někteří ji dokonce nazvali „pučem“ proti Bushovi anebo Cheneymu a neokonzervativcům. Nevěřím tomuto výkladu ani na okamžik. Předpokládám, že uvedené hodnocení už bylo s Bushovou administrativou projednáno. Koneckonců byla zpráva údajně napsána už před rokem. Jsem přesvědčen, že odtajnění zprávy je výsledkem diskuse uvnitř Bushovy administrativy, jež s vědomím a souhlasem George W. Bushe rozhodla, aby byl tento dokument uvolněn ke zveřejnění. Zpráva nepovede k obratu. Dává znamení, že k obratu už došlo.

Co z toho můžeme vyvodit? Že skupina, která dávala přednost okamžité vojenské akci proti Íránu (Cheney se svými přáteli, izraelská vláda a její přátelé) prohrála dlouho trvající spor s mnohem větší skupinou, která považovala takový vojenský zásah z různých příčin za nemoudrý. Tento výsledek mě nepřekvapuje, protože už dlouhou dobu tvrdím, že skupina, která se uvnitř administrativy USA staví proti okamžité válce, je mnohem silnější než Cheneyho skupina, a to zejména z toho důvodu, že k ní patří Sbor náčelníků štábů.

Co se nyní stane ve vztahu k Íránu? Pravděpodobně nic závažného. Rusko, Čína a Něměcko se už dosud zcela viditelně vzpíraly přijímání dalších sankcí proti Íránu. Je nepravděpodobné, že dojde k dalším sankcím. Írán dodnes trvá na svém argumentu, že má právo pokračovat ve svém programu obohacování uranu při současně zmrazeném programu vývoje jaderných zbraní. V tom bude prozatím pokračovat.

Měli bychom mít pořád na mysli základní fakt, že současná administrativa USA neví kam dřív skočit – udržuje svou přítomnost v Iráku, stejně tak v Afghánistánu, a obává se velmi reálné možnosti rozvratu v Pákistánu. Dokonce i George W. Bush dokáže ocenit, že starost o to, že Írán vyvine do deseti let jaderné zbraně, je ve srovnání s těmito třemi prioritami druhořadá.

Navenek budou Spojené státy nepochybně Írán dál kritizovat. Dokladem jsou prezidentovy veřejné komentáře ke zprávě. Tato rétorika se podobá slovní fasádě podporující vytvoření palestinského státu do konce roku 2008. Nikdo si jí ve skutečnosti moc nevšímá, dokonce ani kandidáti na prezidenta Spojených států (z obou stran). Ničím jiným nejsou ani tato prohlášení – jen pouhými slovními fasádami. Prezidentův poslední rok v úřadě bude určitě smutný a Bush v něm upadá do šablonovitých a rozmrzelých pokusů o záchranu vlastní tváře.

Mezitím si celý zbytek světa klade otázku, co dělat se Středním východem po roce 2009, kdy budou mít Spojené státy podle všeho prezidenta z Demokratické strany. Všem by mělo být zřejmé, že v daném okamžiku bude stabilním státem na Blízkém východě především Írán. Je nepochybné, že Írán má také své vnitřní konflikty a že Ahmadínedžádova skupina může docela dobře prohrát příští volby. Ale Írán – ropná mocnost, šiítská mocnost, vojenská a demografická mocnost regionu – je předním hráčem, kterého je třeba brát v úvahu. Jiné státy budou mít raději Írán na své vlastní straně než proti sobě. Írán není na odchodu.

Írán už několikrát navrhoval Spojeným státem vzájemnou dohodu a spolupráci v záležitostech Iráku a jiných otázkách. Bushova administrativa na toto gesto dokonce ani nezareagovala. Dnes už je pravděpodobně pro Spojené státy na takovou dohodu pozdě – ne ale pro Čínu, Rusko nebo dokonce západní Evropu. Není dokonce příliš pozdě ani pro Pákistán a Saudskou Arábii, dvě země, jejichž zhroucení by skutečně vykolejilo celý region takovým způsobem, že by irácké fiasko vypadalo ve srovnání s tím jen jako drobná nepříjemnost.

V současném okamžiku mám pocit, že Condoleezza Rice a Robert Gates to vše chápou lépe než Hillary Clinton nebo Barack Obama, ale možná je to jinak. V každém případě se domnívám, že zpráva NIE je elegantním způsobem jak říci: Bushova doktríno, requiescat in pace!

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 223, 15.12.2007

Překlad z angličtiny se svolením autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center