Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 224, 01.01.2008

Čeho dosáhli Zapatisté?

Prvního ledna 1994 se hnutí Ejército Zapatista de Liberación Nacional (EZLN – Zapatova armáda národního osvobození), kterému se běžně říká Zapatisté, postavilo do čela povstání v městě San Cristobal de las Casas ve státě Chiapas v Mexiku. Skoro přesně po čtrnácti letech, ve dnech 13.-17. prosince 2007, zorganizovalo EZLN v tomtéž městě mezinárodní kolokvium na téma „Planeta Země – antisystémová hnutí“ – jakousi inventuru svých vlastních cílů, jak globálních, tak lokálních. Zúčastnil jsem se tohoto kolokvia společně s řadou dalších aktivistů a intelektuálů. Subcomandante Marcos vedl v jeho průběhu sérii šesti diskusí, které jsou dostupné na internetu.

V jistém smyslu si všichni včetně Marcose kladli tutéž otázku: čeho Zapatisté dosáhli a jaké jsou vyhlídky antisystémových hnutí – v Chiapasu a na celém světě? Odpověď není jednoduchá. Začněme tento příběh 1. lednem 1994. Byl zvolen za začátek povstání, protože právě v tento den vstoupilo v platnost Severoamerické sdružení volného obchodu (NAFTA, North American Free Trade Association). Heslem bylo tehdy !Ya basta! (Už dost!“). Zapatisté od začátku říkali, že jejich pět set let trvající protest proti nespravedlnosti a ponižování a požadavek autonomie je dnes organicky spojen s celosvětovým bojem proti neoliberalismu, jehož součástí a symbolem je NAFTA.

Připomeňme si, že Chiapas je možná nejchudší oblastí Mexika a že jeho obyvatelstvo tvoří převážně takzvané domorodé národy. Prvním katolickým biskupem v Chiapasu byl v šestnáctém století Bartolomé de Las Casas, dominikánský kněz, který věnoval svůj život vášnivé obraně práva Indiánů na rovné zacházení před církví a španělskou monarchií. Toto právo nebylo Indiánům nikdy přiznáno, od dob Las Casase až do roku 1994. EZLN se rozhodlo vyzkoušet jiné metody. Bylo tedy úspěšnější? Měli bychom se podívat na dopad hnutí ve třech oblastech: v Mexiku jako politické aréně, ve světosystému jako celku, a v rovině teoretických úvah o antisystémových hnutích.

Nejdřív Mexiko: ozbrojené povstání jako taktika bylo pozastaveno po přibližně třech měsících. Nikdy nebylo obnoveno. A je zřejmé, že ani nebude, pokud mexická armáda nebo pravicové polovojenské síly masivně nenapadnou autonomní zapatistická společenství. Na druhé straně mexická vláda nikdy nenaplnila dohodu o příměří dosaženou s povstalci – takzvané dohody ze San Andrés uznávající autonomii domorodých společenství.

Roku 2001 uspořádali Zapatisté pokojný pochod přes Mexiko až do hlavního města v naději, že tak přimějí mexický Kongres, aby uzákonil hlavní část dohod. Pochod vyvolal velkou pozornost, ale mexický Kongres nic neudělal. Roku 2005 Zapatisté zahájili „druhou kampaň“, pokus mobilizovat spojenectví Zapatistů se skupinami v ostatních provinciích sledujícími víceméně podobné cíle – opět neobyčejnou akci, která však nezměnila současnou politiku mexické vlády.

Roku 2006 Zapatisté demonstrativně odmítli podpořit Andrése Manuela Lópeze Obradora, levicově centristického kandidáta na prezidentský úřad, který těsně prohrál volební souboj s velmi konzervativním Felipem Calderónem, prohlášeným za vítěze. Tento krok vyvolal největší spory se sympatizanty Zapatistů v Mexiku i jinde ve světě, protože mnozí se domnívali, že právě to stálo Lópeze Obradora volby. Stanovisko Zapatistů vyplývalo z jejich hlubokého přesvědčení, že volební politika se nevyplácí. Zapatisté se postavili kriticky ke všem levicově centristickým prezidentům v Latinské Americe, od Luly v Brazílii až po Cháveze ve Venezuele, a to z toho důvodu, že všech případech se jedná o hnutí „shora dolů“, která nedokázala změnit nic skutečně podstatného ve prospěch utlačované většiny. Jedinou latinskoamerickou vládou, o které Zapatisté mluví dobře, je vláda Kuby, protože ji jako jedinou považují za opravdu antikapitalistickou.

Na druhé straně Zapatisté dokázali v Mexiku vytvořit de facto autonomní domorodá společenství, jež dobře fungují, ačkoli jsou obležena a neustále ohrožována mexickou armádou. Politický důmysl a rozhodnost těchto společenství vyvolává velký dojem. Vytrvají ovšem, pokud v Mexiku nedojde k závažným politickým změnám, zejména vzhledem k rostoucímu tlaku na právo Indiánů být pánem na vlastní půdě? To je otevřená otázka.

Světová scéna skýtá poněkud jiný obraz. Není pochyb, že povstání Zapatistů roku 1994 se stalo významnou inspirací pro antisystémová hnutí na celém světě. Bylo nepochybně klíčovým bodem obratu v procesu, který vedl k demonstracím v Seattle roku 1999, jež způsobily neúspěch setkání Světové obchodní organizace (WTO) – selhání, z něhož se tato organizace dodnes nevzpamatovala. Jestliže je dnes WTO napolo na umření, protože vztahy mezi Severem a Jihem uvázly na mrtvém bodě, Zapatisté si na tom mohou připisovat určitou zásluhu.

Seattle pak roku 2001 vedlo ke vzniku Světového sociálního fóra (WSF), jež se stalo hlavní základnou pro setkávání antisystémových hnutí z celého světa. A i když se sami Zapatisté nezúčastnili žádného setkání WSF, protože jsou z technického hlediska ozbrojenou silou, zůstali pro WSF hnutím-ikonou, zvláštní inspirací.

Zapatisté od začátku říkali, že jejich cíle a starosti jsou celosvětové, v jejich žargonu intergalaktické, přičemž nabízeli svou podporu hnutím kdekoli a také od nich žádali aktivní podporu. V tomto byli velmi úspěšní. A pokud se v této celosvětové podpoře začala projevovat poslední dobou únava, kolokvium v prosinci 2007 bylo zřejmým pokusem o oživení těchto spojenectví.

Z mnoha hledisek se však nejdůležitější přínos Zapatistů – o nějž se také vedou největší spory – nachází v oblasti teorie. Bylo nápadné, že první ze šesti prosincových debat, které vedl Marcos, byla věnována významu teoretické práce v sociálních vědách. Co říkají Zapatisté o tom, jak analyzovat svět?

Především zdůrazňují, že zásadní nesprávností dnešního světa je skutečnost, že je kapitalistický, což se musí zásadně změnit a což bude vyžadovat skutečný boj. Zapatisté samozřejmě nejsou první, kdo to tvrdí. Co ale přinášejí navíc? Jsou součástí názorového proudu vzniklého po roce 1968, podle něhož je tradiční analýza „staré levice“ příliš omezená, protože klade důraz pouze na problémy a boje městského průmyslového proletariátu. Marcos věnoval celou jednu diskusi bojům žen za jejich práva. Další věnoval klíčovému významu toho, aby kontrolu nad půdou měli po celém světě ti, kdo na venkově pracují.

A co bilo do očí, několik diskusí uvedl pod záhlavím „ani jádro, ani periférie“ – čímž odmítl myšlenku priority jednoho nebo druhého, ať z hlediska moci nebo intelektuální analýzy. Zapatisté prohlašují, že boj za práva všech utlačovaných skupin je stejně důležitý a že musí být veden na všech frontách současně.

Říkají také, že sama hnutí musí být vnitřně demokratická. Heslem je „mandar obedeciendo“, což lze přeložit jako „vést a být přitom poslušen hlasu a přání těch, kdo jsou vedeni“. To se snadno řekne a těžko dělá, ale je to volání proti historickému „vertikalismu“ levicových hnutí. Vede to k „horizontalismu“ ve vztazích mezi různými hnutími. Někteří z přívrženců prohlašují, že jsou definitivně proti jakémukoli přebírání státní moci. Jsou sice hluboce skeptičtí k získání státní moci jako „menšímu zlu“, ale přesto jsou ochotni dělat výjimky, jako v případě Kuby.

Bylo povstání Zapatistů úspěšné? Jedinou odpovědí je apokryfní anekdota o Čou En-lajovi, který údajně na otázku „co si myslíte o Francouzské revoluci“ řekl: „Na hodnocení je ještě moc brzy.“

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 224, 1.1.2008

Překlad z angličtiny se svolením autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center