Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 225, 15.01.2008

Keňa: stabilní demokracie nebo rozpad?

Sedmadvacátého prosince 2007 se v Keni konaly prezidentské a parlamentní volby. Okolnímu světu byly převážně lhostejné. Pak najednou začaly titulky mluvit o rozsáhlém etnickém násilí. Západní tisk hovořil o nebezpečí „rozpadu“ a všudypřítomnosti etnických konfliktů v Africe. Zazněly naléhavé výzvy, aby se dva soupeřící vůdci smířili a uzavřeli kompromis. To se zatím nestalo a není pravděpodobné, že k tomu dojde.

Co se vlastně událo? Začneme-li okamžitou situací, zdá se být zcela zřejmé, že opoziční strana Oranžové demokratické hnutí (ODM – Orange Democratic Movement) vedená Railou Odingou jasně zvítězila a parlamentních volbách a že vládní Strana národní jednoty (PNU, Party of National Unity) vedená dosavadním prezidentem Mwaim Kibakim utrpěla vážnou porážku. Neuspěl ani viceprezident Keni a s ním více než 20 ministrů odstupující vlády, kteří kandidovali v parlamentních volbách. PNU získala 42 poslaneckých křesel, tedy méně než pětinu celkového počtu, zatímco ODM jich získala 99.

Dalo se rozumně předpokládat, že v prezidentských volbách Odinga porazí Kibakiho. Ovšem volební komise po třech dnech počítání oznámila, že o vlas zvítězil Kibaki. Bezprostřední reakcí v Keni bylo přesvědčení, že Kibaki zfalšoval volby. Jeho utajená prezidentská přísaha 30. prosince, jeho odmítnutí jakéhokoli seriózního vnějšího zprostředkovatele, který by posoudil situaci, neskrývané pochyby mezinárodních pozorovatelů – to vše naznačovalo, že se pokusil vytvořit fait accompli v naději, že pozdvižení opadne. Bude tomu tak?

Už po dlouhou dobu, ale zejména posledních pět let Keňu hlučně vychvaloval západní tisk i vlády jako „stabilní demokracii“, odlišnou od tolika jiných afrických států. Možná si někdo vzpomene, že dalším státem, kterému se dostávalo takové chvály, bylo Pobřeží slonoviny, jež se v posledních letech propadlo do trvalé občanské války. Co to znamená, když se něčemu říká „stabilní demokracie“? Zdá se, že to znamená vládu, která je spolehlivě prozápadní a široce otevřená západním investicím. Keňa tomu odpovídala stejně jako Pobřeží slonoviny. Pobřeží slonoviny se rozpadlo a zdá se, že s Keňou se děje totéž.

Pohled na dějiny po roce 1945 může objasnit, jak naivní a bezúčelný je tento způsob pohledu. Ze sedmi zemí, které patřily k britské východní a střední Africe, měla Keňa jako jediná závažné odbojové hnutí. Říkalo se mu Mau Mau a Britům trvalo mnoho let, než ho potlačili. Mau Mau bylo hnutí zemědělských Kikujů, největší etnické skupiny v Keni. Kikujové se domnívají, že odměnou za toto povstání mají právo na určité nároky. Mwai Kibaki je Kikuja.

Jomo Kenyatta, první prezident Keni a také Kikuja, zemřel krátce po získání nezávislosti. Úřad převzal jeho viceprezident Daniel arap Moi z etnické skupiny Kalenjinů, který vytvořil kleptokratický diktátorský režim s poměrně dlouhým trváním. Kikujové byli víceméně vytlačeni z mocenských pozic stejně jako druhá největší skupina, Luové. Vůdcem Luů byl Oginga Odinga (otec Raily Odinga). Měl socialistický program a jeho hnutí bylo potlačeno.

Roku 2002 došla keňskému lidu trpělivost s arap Moiou a Moiovi západní příznivci usoudili, že je čas podpořit vytvoření demokratické fasády. Režim jedné strany uvolnil místo volebnímu soupeření. Kibaki a Raila Odinga ve spolupráci s dalšími vytvořili Národní duhovou koalici (NRC – National Rainbow Coalition) zasvěcenou podle jejich slov skoncování s korupcí a s rozdělováním funkcí a peněz pouze jediné etnické skupině. Kibaki vyhrál volby. Lid oslavoval.

Rok 2002 byl ale také okamžikem Bushovy války proti terorismu. Spojené státy získaly Kibakiho jako jednoho z klíčových spojenců. Za odměnu se mu dostalo zvenčí hodně peněz a nikdy nekončící chvály Světové banky a Mezinárodního peněžního fondu. Léta 2002 – 2007 byla obdobím značného ekonomického růstu podle neoliberálních zásad. Ovšem Kibaki nesplnil žádný ze svých slibů. Hospodářský růst neprosákl dolů k venkovské chudině a množství lidí v městských ghettech. Kibaki propustil člověka, kterého předtím pověřil odhalováním korupce. A vytlačil Odingu a další spojence v NRC.

Takže když se roku 2007 konaly nové volby, ODM s Odingou výrazně zvítězila. Skutečnost, že arap Moi podpořil Kibakiho, nebyla k ničemu. ODM zdůrazňovala hrubé nerovnosti vládnoucí v Keni. Volala po obnově boje proti korupci. A dohodla se s muslimskou komunitou v Keni, že ukončí vydávání lidí. Bylo zřejmé, že tento program vyhovuje voličům, ne však Kibakimu. Takže Kibaki zfalšoval volbu. A Spojené státy s Velkou Británií se snaží ze všech sil, aby tento volební podvod prošel.

Je samozřejmé, že tváří v tvář takovému nestoudnému jednání propuklo násilí. Nabylo etnickou podobu. Západní média si jaksi myslí, že je to africká specialita. Neslyšela nikdy o rasových nepokojích ve Spojených státech? Nepodívala se nikdy na násilí mezi katolíky a protestanty v severním Irsku? Právě v takových situacích se stává, že se vzájemně napadají chudí lidé v městských ghettech a venkovských oblastech, zatímco horní vrstvy za branami svých komunit nic nevnímají a jdou dál po svém.

Raila Odinga není žádný anděl ani revolucionář. Vyhrál ale volby, a to díky tomu, že se postavil proti Kibakiho neoliberální korupci. Odinga hraje svou roli velmi zdrženlivě, trochu jako Al Gore roku 2000. A možná, že nebude o nic úspěšnější. Kibaki říká, že uspořádá nové volby, pokud mu to přikáže soud, ale Odinga říká, že má soudy v kapse.

Tolik tedy o stabilních demokraciích.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 225, 15.1.2008

Překlad z angličtiny se souhlasem autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center