I. Wallersten, 226, 2008: konec neoliberální globalizace

Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 226, 1.2.2008

2008: konec neoliberální globalizace

Ideologie neoliberální globalizace byla v módě od začátku 80. let. V dějinách moderního světosystému to ve skutečnosti nebyla nová myšlenka, i když to o sobě tvrdila. Šlo naopak o velmi starou představu, že vlády celého světa mají uhnout z cesty velkým, výkonným podnikům snažícím se ovládnout světový trh. Prvním politickým důsledkem bylo, že vlády, a to všechny vlády, měly umožnit těmto korporacím svobodně překračovat svým zbožím a kapitálem všechny hranice. Druhým politickým důsledkem bylo, že vlády, a to všechny vlády, se měly vzdát veškeré role vlastníků těchto produktivních podniků a privatizovat všechny, které vlastnily. A třetím politickým důsledkem bylo, že vlády, a to všechny vlády, měly minimalizovat, pokud ne vůbec zrušit, veškeré přerozdělování prostředků obyvatelstvu z titulu sociálního zabezpečení. Tato stará myšlenka přicházela cyklicky do módy odjakživa.

V 80. letech byly tyto myšlenky nabízeny jako protiklad stejně starých keynesiánských a/nebo socialistických názorů převládajících ve většině zemí světa: že ekonomiky mají být smíšené (státní plus soukromé podniky), že by vlády měly chránit své občany před drancováním kvazimonopolními korporacemi v cizím vlastnictví, a že by se vlády měly snažit o vyrovnání životních šancí přerozdělováním výnosů méně bohatým obyvatelům (zejména pokud jde o vzdělání, zdravotnictví a celoživotní zaručení určitého příjmu), což samozřejmě vyžadovalo zdanění bohatších obyvatel a velkých podniků.

Program neoliberální globalizace se opřel o celosvětovou stagnaci ziskovosti, jež přišla po dlouhém období bezprecedentního globálního růstu trvajícím od roku 1945 až do začátku 70. let, období, které hovořilo ve prospěch politiky inspirované keynesiánskými anebo socialistickými hledisky. Stagnace zisků způsobila problémy s platební bilancí spoustě vlád po celém světě, zejména na globálním Jihu a v takzvaném bloku socialistických států. Neoliberální protiofenzíva byla vedena pravicovými vládami Spojených států a Velké Británie (Reaganem a Thatcherovou) společně se dvěma hlavními mezivládními finančními agenturami – Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, jež ve vzájemné spolupráci vytvořily a prosadily “washingtonský konsensus“. Heslo této globální společné politiky razila paní Thatcherová: TINA (There is No Alternative, Není žádná alternativa). Smyslem hesla bylo sdělit všem vládám, že se ve své politice musí podřídit příslušným doporučením, pokud nechtějí být potrestány pomalých růstem a odmítnutím mezinárodní pomoci při případných potížích.

Washingtonský konsensus sliboval všem obnovení hospodářského růstu a východisko z globální stagnace ziskovosti. Z politického hlediska byli iniciátoři neoliberální globalizace velmi úspěšní. Vláda za vládou – na globálním Jihu, v socialistickém bloku i v silných západních zemích – privatizovala průmyslová odvětví, otevřela hranice obchodu a finančním transakcím, omezila sociální stát. Socialistické, ba i keynesiánské myšlenky byly značně diskreditovány ve veřejném mínění a odvrženy politickými elitami. Nedramatičtějším viditelným důsledkem byl pád komunistických režimů ve středovýchodní Evropě a bývalém Sovětském svazu, a také přijetí protržní politiky v pořád ještě nominálně socialistické Číně.

Jediným problémem tohoto velkého politického úspěchu bylo, že nebyl doprovázen ekonomickým úspěchem. Ziskovost průmyslových podniků po celém světě nadále stagnovala. Všeobecný vzestup trhů cenných papírů nebyl založen na ziscích z výroby, ale do značné míry na spekulativních finančních manipulacích. Rozdělování příjmů se stalo v celosvětovém i národním měřítku velmi nerovné – masivně vzrostly příjmy horních 10 % a zvlášť horního jednoho procenta světového obyvatelstva, zatímco reálný příjem většiny ostatních klesl.

Zklamání z nádhery ničím neomezeného trhu se začalo šířit v polovině 90. let. Projevovalo se v mnoha událostech: když se v mnoha zemích vrátily k moci vlády více orientované na sociální péči, když zejména odbory a organizace zemědělců začaly opětovně volat po vládní protekcionistické politice, když začalo celosvětově narůstat alterglobalizační hnutí, jehož heslo znělo „jiný svět je možný“.

Tato politická odezva sílila zvolna, ale trvale. Zastánci neoliberální globalizace přitom nejenže trvali na svém, ale režimem George W. Bushe dál vystupňovali svůj tlak. Bushova vláda prosazovala ještě větší deformace v distribuci příjmů (cestou velmi velkých daňových úlev pro velmi bohaté) a současně s tím zahraniční politiku jednostranného macho militarismu (invaze do Iráku). Obojí financovala fantastickým rozmachem zadlužování – prodávala obligace státní pokladny USA těm, kdo ovládají světové zdroje energií a nízkonákladové výrobní kapacity.

Na papíru všechno vypadalo dobře, pokud si člověk všímal jen čísel na burzovních výkazech. Byla to ale úvěrová superbublina, která musela prasknout a právě teď praská. Invaze do Iráku (a do Afghánistánu, k tomu navíc Pákistán) se ukazují jako velké vojenské a politické fiasko. Byla diskreditována hospodářská solidnost Spojených států, což způsobilo radikální pád dolaru. A praskání bubliny otřásá burzami na celém světě.

Jaké politické závěry z toho tedy vyvozují vlády a lidé? Zdá se, že na obzoru jsou čtyři. Prvním je konec role amerického dolaru jako světové rezervní měny, což znemožňuje pokračování politiky superzadlužování jak vlády Spojených států, tak amerických spotřebitelů. Druhým je návrat k vysokému stupni protekcionismu na globálním Severu i globálním Jihu. Třetím je návrat hroutících se podniků do státního vlastnictví a zavádění keynesiánských opatření. Čtvrtým je návrat redistibutivních politik kladoucích větší důraz na sociální péči.

Politické kyvadlo se vrací zpět. O neoliberální globalizaci se za takových deset let bude psát jako o cyklickém výkyvu v dějinách kapitalistické světoekonomiky. Skutečnou otázkou není, zda tato fáze skončila, ale jestli tento zpětný kyv dokáže tak jako v minulosti obnovit ve světosystému stav relativní rovnováhy. Nebo se nadělalo příliš mnoho škody? A čeká nás ještě prudší chaos ve světoekonomice a tím i ve světosystému jako celku?

Z angličtiny přeložil se svolením autora Rudolf Převrátil.

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center