Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 230, 1.4.2008

„Wall Street je opravdu založen na chamtivosti“

Že je Wall Street opravdu založen na chamtivosti neříkám já, ale Stephen Raphael. A kdo je Stephen Raphael? Bývalý člen správní rady Bear Stearns, banky na Wall Streetu, která se zhroutila minulý měsíc. A kde to Raphael říká? V interview pro Wall Street Journal, což jsou víceméně domácí noviny Wall Streetu. A o co Raphaelovi šlo? Chtěl vysvětlit (nebo snad omluvit?) zhroucení firmy. „To by se mohlo stát každé firmě,“ řekl na jednom místě.

Ano, samozřejmě mohlo. A také se stalo. Zatím co se firma hroutila, předseda její správní rady Jimmy Caynes hrál na jednom turnaji nonšalatně bridž. Na chamtivého bankéře to nebylo moc šikovné. Následkem toho přišel o většinu osobního majetku a jiná chamtivá firma jménem JPMorgan Chase vyrazila jako dravec a udělala mimořádně výnosný obchod. A ano, mimochodem, nějakých 14 000 zaměstnanců Bear Stearns přišlo o práci nebo o ni zakrátko přijde.

Není tedy kapitalismus nic jiného než chamtivost? Ne, jsou na něm i jiné věci, ale chamtivost hraje velmi velkou roli. A chamtivost už ze své definice pracuje pro některé na úkor jiných. Takže dnes některé firmy bankrotují – na Wall Streetu i jinde ve světě – a jiné ne. Spojené státy jako země bankrotují a jiné státy ne. Spojené státy tomu tak neříkají, ale taková je pravda.

Je tomu tak odjakživa? Nikoli, po celou dobu ne. Jen asi po její polovinu. Posuďme, jak se Spojené státy a Wall Street dostaly do tak katastrofálního kouta. V roce 1945 všechno začalo dobře – pro Wall Street i Spojené státy. Bylo po válce. Po vyhrané válce. A Spojené státy byly jedinou průmyslovou mocností, jejíž továrny stály nedotčeny, nepostiženy válečným ničením. Všude jinde byla rozbitá města a v Evropě a Asii skutečný hlad.

Spojené státy měly dobré vyhlídky a skutečně se jim vedlo dobře, velmi dobře. Svou produkcí dokázaly překonat celý svět a sklidily odměnu. Uzavřely dohodu se Sovětským svazem – rétoricky jí říkáme Jalta, aby nebylo jaderných válek, které by mohly způsobit Spojeným státům skutečnou škodu. A doma se velcí výrobci dohodli s velkými odbory, aby nedocházelo k ničivým stávkám, jež by poškozovaly tak ziskovou výrobu. Na obzoru byly růžové časy a životní úroveň dramaticky stoupala. Ve skutečnosti byla poválečná léta růžovou dobou pro většinu světa. Byl to okamžik největšího růstu produkce, zisku, obyvatelstva, ale také všeobecného blahobytu v dějinách kapitalistické světoekonomiky. Francouzi tu dobu nazvali „třicet slavných let“.

Musí všechno dobré jednou skončit? Ano, přichází to v cyklech a obávám se, že tomu tak bylo po celých pět set let moderního světosystému. Když začne z hospodářského růstu těžit každý, míra zisku musí klesat. Zisky z výroby závisejí na relativní monopolizaci vedoucích oborů. Ale jestliže má ocelárny nebo automobilky (tehdejší vedoucí obory) příliš mnoho zemí, je příliš mnoho konkurence. A konkurence přes všechna nesmyslná hesla kapitalistům nesvědčí. Snižuje zisky.

Když dostanou zisky příliš velkou ránu, světosystém vstoupí do jednoho ze svých periodických období stagnace. To se stalo přibližně roku 1970. Pokud jste si toho už nevšimli, od té doby věci nevypadají růžově, opět přes všechna ta nesmyslná hesla. Co se děje v období celosvětové hospodářské stagnace? Továrny se začínají stěhovat ze svých dosavadních míst (jak je tomu ve Spojených státech, ale také Německu, Francii, Velké Británii a Japonsku) do jiných zemí (jako Jižní Korea, Indie, Brazílie a Tchaj-wan), kde hledají nižší výrobní náklady. Pro nové oblasti výroby oceli a automobilů to vypadá dobře, ale znamená to propouštění ve starých centrech výroby.

Útěk továren ale není celý příběh. Co učiní velcí kapitalisté, když chtějí dělat velké peníze v dobách nižších zisků z výroby? Začínají přesouvat své peníze z výrobních podniků do finančních. To znamená, že začínají spekulovat. A v dobách spekulace nezná chamtivost hranic. A tak máme rizikové obligace (junk bonds) a převzetí a rizikové hypotéky a „ochranné“ investiční fondy (hedge funds) a všechny ty podivné věci s podivnými jmény. Zdá se, že dokonce i Robert Rubin, jedna z opravdu velkých postav finančního světa, nedávno přiznal, že neví, co je to „liquidity put“.

Příběhem v pozadí počínaje 70. léty jsou dluhy, pořád větší a větší dluhy. Půjčují si korporace i jednotlivci, půjčují si státy. Všichni žijí nad své skutečné příjmy. A jestliže máte možnost půjčovat si (říká se tomu kredit), můžete žít jak se říká na vysoké noze. Dluhy ale mají malou nevýhodu. Očekává se, že je v určitém okamžiku splatíte. Pokud to neuděláte, přijde „krize ze zadluženosti“ nebo „bankrot“ nebo, pokud jste země s vlastní měnou, prudký pokles směnného kurzu.

Právě tomu říkáme bublina. Jestliže nafukujete balón příliš dlouho, v určitém okamžiku praskne, ať předtím vypadal jakkoli hezky. Teď právě praská. A všichni mají strach, ať jsou jak chtějí bohatí. Když bublina doopravdy praská, doopravdy to bolí. Věc je v tom, že je obvykle pro některé bolestivější než pro ostatní, i když trpí všichni.

V tomto okamžiku se může ukázat jako nejbolestivější pro Spojené státy jako zemi a pro jejich kapitalisty, ale především pro jejich obyčejné občany. Vypadá to, že Spojené státy utrácejí nikoli miliardy, ale bilióny dolarů na nějaké války na Středním východě, které prohrávají. A zdá se, že ani nejbohatší země světa nemá v pokladně bilióny dolarů. Takže si je půjčuje. A zdá se, že její kredit není v roce 2008 tak dobrý, jako byl roku 1945. Zdá se, že se dnes věřitelům nechce vyhazovat zbytečně peníze. Zdá se, že by Spojené státy mohly zbankrotovat jako Bear Stearns.

Skoupí Spojené státy Čína nebo Katar či Norsko, nebo všichni dohromady, jednu akcii za dva nebo dokonce za deset dolarů? Co se stane s těmi velmi drahými hračkami, které si Spojené státy pořád kupují, jako jsou vojenské základny ve stovce zemí, a s těmi letadly a loděmi a senzačními bouchačkami, které si neustále objednávají, aby nahradily včerejší hračky? Kdo nasytí lidi žijící v chudobě?

Přijďte v příštím desetiletí a dejte mi vědět.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 230, 1.4.2008

Překlad z angličtiny se souhlasem autora Rudolf Převrátil

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center