Fernand Braudel Center, Binghamton University

http://fbc.binghamton.edu/commentr.htm

Komentář 231, 15.4.2008

Francie zpět v NATO? Doopravdy?

Nicolas Sarkozy změnil tón, aby působil proamericky. Roku 2007 se vydal na speciální návštěvu do Kennebunkportu, aby se v útulném prostředí setkal s Georgem W. Bushem. Protože ani jeden z nich nemluvil jazykem druhého, museli mít tlumočníky. Takže snad mi bude dovoleno tlumočit, o co šlo.

Ano, Sarkozy používá diskurz, který zní americkým uším mnohem lépe, než mluva řady jeho předchůdců. Ano, je to dnes staré spolehlivé Německo s konzervativní kancléřkou, kdo podle všeho dělá vládě Spojených států mnohem větší starosti než stará nespolehlivá antiamerická Francie. A ano, zdá se, že Sarkozy používá tutéž rétoriku jako Bush v záležitostech Íránu a Izraele (i když zatím ne Iráku).

Všimněte si ale několika výhrad, které potichu vklouzly do diskurzu. Francouzi posílají dalších 800 vojáků do Afghánistánu, ale jen do východní oblasti. Tím se uvolní něco amerických jednotek, aby mohly být poslány dolů na jih, kde je opravdu nebezpečno. Na jihu jsou Kanaďané, kteří tam drží pozice fakticky sami a vyžadují posily nebo, jak sami říkají, úplně odejdou. Vyslání vojáků na jih odmítli jak Němci, tak Britové a Nizozemci. Za to je odsoudil ministr obrany Robert Gates. Francie teď laskavě umožnila Američanům, aby splnili úkol, o jehož splnění žádali jiné země. Quelle générosité d'esprit!

A ano, Francie podpořila na setkání NATO svým hlasováním návrh USA na výstavbu zařízení protiraketové obrany v Polsku a České republice. Francie se ale hlasitě připojila k Německu (a Velké Británii, Beneluxu, Španělsku a Itálii), aby společně s nimi odmítla pokračovat v projednávání žádostí Gruzie a Ukrajiny o členství v NATO se zdůvodněním, že by to bylo provokativní vůči Rusku. Francie tak umožnila Georgi W. Bushovi, aby zkusil vyřídit tuto záležitost sám přímo s Vladimírem Putinem. Quelle générosité d'esprit!

A Francie řekla, že se od nynějška chce „plně a zcela“ podílet na NATO – s doložkou, že Spojené státy nyní podporují princip jednotné evropských obranné síly, která samozřejmě budou nějak napojena na NATO. Vezmeme-li v úvahu, že Spojené státy bojovaly posledních dvacet let zuby a nehty právě proti myšlence jednotné evropské obranné síly, nevypadá to jako drobná doložka. Je pravda, že prezident Bush tuto myšlenku verbálně podpořil na nedávném setkání NATO v Bukurešti. Ale jak varoval Le Monde ve svém úvodníku 4. dubna zabývajícím se „Francií a NATO“, Bushův projev byl jen projevem. „Předtím než pan Sarkozy zruší rozhodnutí z roku 1966 [o vystoupení Francie z integrovaného velení NATO], měl by obdržet nějaké skutečné americké záruky, ne pouze projev.“ V každém případě Sarkozy ve svém projevu v Bukurešti řekl, že evropská obranná síla je jak jeho „ambicí“, tak jeho „prioritou“. Takže je jasné, že věc zatím není doopravdy v suchu.

Když generál De Gaulle stáhnul 7. března 1966 Francii z integrované velitelské struktury NATO, udělal tím jednu významnou věc. Veškerá americká vojska musela odejít z Francie a s nimi i sídlo NATO. Ve skutečnosti to nebylo náhlé rozhodnutí. Francie se pomalu stahovala z integrované struktury už léta předtím. A když Francie odpálila své jaderné zbraně, De Gaulle oznámil, že mají být použity k ochraně Francie tous azimuts (ve všech směrech), což Spojené státy nijak zvlášť nepotěšilo. De Gaulle si ovšem dal záležet na tom, aby řekl, že Francie zůstává součástí NATO – prostě suverénní součástí NATO se žádnými francouzskými jednotkami pod americkým velením.

Tak, jak byl postupným procesem odchod Francie z integrovaného velení, je jím i plná reintegrace. Byl to Jacques Chirac, ne Nicolas Sarkozy, kdo zahájil tento proces roku 1995, kdy se Francie vrátila do vojenského výboru NATO. A jak vidíme, zatím se nedostala o moc dál. Tak jako Francie nebyla nikdy skutečně mimo NATO, nechystá se teď být skutečně v něm.

Jaký je tedy smysl tohoto hlasitého předvádění změny politiky? Le Monde začal svůj úvodník větou „Na symbolech záleží.“ De Gaulle učinil jeden symbolický krok – vyhlásil nezávislou francouzskou zahraniční politiku. Co se Sarkozy pokuší symbolizovat dnes? Není to, jak zdůraznil Le Monde, nynější reintegrace, protože ze všech praktických hledisek je už Francie do značné míry integrována.

Na tuto otázku lze odpovědět dvojím způsobem.Na jedné straně se Sarkozy pustil do celkové přestavby francouzské pravice. Proti jeho vzestupu k moci uvnitř pravice se postavily všechny zbývající (dnes stárnoucí) gaullistické kádry. Zdá se, že se pokouší zbavit francouzskou politickou realitu De Gaullovy vše pronikající přítomnosti a degradovat ho na muzeální postavu, jejíž status generál nedávno získal v takzvaném De Gaullově historialu ve vojenském muzeu v pařížských Les Invalides. Pro Sarkozyho je to možná nebezpečná hra, protože je pravděpodobné, že se De Gaullova postava bude hrozivě vypínat na francouzské pravici dál, dejme tomu ještě dalších deset let.

Druhou možnou odpovědí je, že se Sarkozy pokouší lstí naplnit gaullistický odkaz. Je jasné, že sjednocená evropská obranná síla je svým tónem velmi gaullistická. Koneckonců lze deklamovat nejrůznější záruky, jakých se komu zachce, že tato síla bude doplňovat NATO a nikdy se proti němu nepostaví. Ve skutečnosti to ale znamená, že jakmile bude vytvořena, Evropané mohou hlasovat pro rozpuštění NATO a nezbude jim pak v rukou pouze Evropská unie unií a euro, ale také významná ozbrojená síla. A lze si představit, že by se tato ozbrojená síla mohla dohodnout s Ruskem.

V každém případě je velmi brzy na to, aby se neokonzervativci v USA škodolibě radovali z návratu Francie do lůna jejich rodiny.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 231, 15.4.2008.

Z angličtiny přeložil se souhlasem autora Rudolf Převrátil.

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center