Všichni se zřejmě shodují v tom, že se Latinská Amerika v období po roce 2000 posunula doleva. Co to ale znamená?

Když se podíváme na volby po celé Latinské Americe, ve mnoha zemích je po roce 2000 vyhrály strany nalevo od středu - nejpozoruhodněji v Brazílii, Uruguaji, Argentině, Chile, Ekvádoru, Venezuele, Nikaragui a nejnověji v Paraguaji. Situace v těchto zemích jsou samozřejmě značně rozdílné. Některé z vlád se zdají být hodně blízko středu. Jiné hovoří revolučnějším jazykem. A je několik výjimek – zejména Kolumbie, Peru a Mexiko (ačkoli v Mexiku vyhrála poslední volby konzervativní vláda asi se stejným stupněm legitimity, s jakým vyhrál Bush volby ve Spojených státech roku 2000). Skutečnou otázkou není, zda se Latinská Amerika pohnula doleva, ale jak daleko doleva.

Jsou čtyři odlišné druhy důkazů, jež lze podle mého názoru předložit ve prospěch tvrzení, že se Latinská Amerika pohnula doleva. První je, že všechny tyto vlády se tím či oním způsobem snaží v nějakém stupni distancovat od Spojených států. Bushova administrativa by ve všech uvedených případech uvítala vítězství jejich volebních protivníků. Když v minulosti přišly v Latinské Americe k moci nepřívětivé vlády, Spojené státy obvykle pracovaly na tom, aby vyvolaly jejich výměnu, ba dokonce i svržení. Zdá se ale, že úpadek moci USA ve světosystému a zejména starosti Spojených států s válkami, které prohrávají na Středním východě, podlomily jejich politickou energii, s níž v minulosti jednaly rozhodným způsobem v Latinské Americe. Dobrým dokladem toho je neúspěšný pokus o převrat proti Chavezovi roku 2002.

Jak si tyto vlády vytvářejí odstup od Spojených států? Řadou způsobů. Roku 2003 nebyly Spojené státy schopny přesvědčit dva tehdejší latinskoamerické členy Rady bezpečnosti OSN (Chile a Mexiko), aby podpořily jimi prosazovanou rezoluci, jež měla dát oprávnění invazi USA do Iráku. Při posledních volbách generálního tajemníka Organizace amerických států (OAS) kandidát podporovaný Spojenými státy prohrál, což se dosud v dějinách OAS nikdy nestalo. A když se ten spolehlivý přítel Spojených států v dnešní Latinské Americe, totiž Kolumbie, dostal letos do vážného sporu s Venezuelou a Ekvádorem, ostatní latinskoamerické státy se fakticky postavily na stranu Ekvádoru a Venezuely. Ekvádor nyní odmítá obnovit souhlas s vojenskou základnou USA, kterou má na svém území.

Druhým typem dokladů levicového trendu je prudký vzestup politického významu a moci hnutí původních obyvatel v celé Latinské Americe, zejména v Mexiku, Ekvádoru, Bolívii a Střední Americe. Původní obyvatelé Latinské Ameriky byli po dlouhou dobu nejutlačovanějším sektorem obyvatelstva a většinou byli drženi mimo politické struktury. Dnes nám ale daly prezidenta Bolívie, což znamená opravdovou sociální revoluci. Síla těchto hnutí jak v andské zóně, tak v mayských oblastech Střední Ameriky se stala významným politickým faktorem, a to natrvalo.

Třetím typem dokladů je přežití, ba obroda teologie osvobození. Vatikán potlačoval tato hnutí za tří posledních papežů minimálně se stejnou rázností, s jakou postupovaly Spojené státy v 50. a 60. letech proti levicovým vládám. Teologové byli umlčováni, biskupové pečlivě nahrazováni odpůrci. Nicméně katolická hnutí inspirovaná teologií osvobození nadále vzkvétají v Brazílii. Prezidenti Ekvádoru a Paraguaje jsou odchovanci této tradice. A úspěchy protestantských evangelikálních skupin v Latinské Americe možná vedou Vatikán k tomu, aby byl tolerantnější k teologům osvobození, kteří jsou aspoň katolíci a mohou církvi pomoci zastavit úbytek věřících.

A nakonec je tu Brazílie, která se docela úspěšně snaží stát vůdcem regionálního jihoamerického bloku. To samo o sobě nemusí vypadat jako pohyb doleva. Ale v souvislosti s celosvětovým procesem multipolarizace způsobuje vytváření takových regionálních zón oslabení nejen Spojených států, ale celého Severu v jeho vztahu s Jihem. Vůdčí role, kterou sehrává Brazílie v takzvané skupině zemí G-20 se stala významným faktorem procesu, který zbavil Světovou obchodní organizaci schopnosti provádět neoliberální politiku.

Takže co to všechno v součtu znamená? Určitě ne „revoluci“ v tradičním významu tohoto slova. Znamená to, že mediánový bod latinskoamerické politiky, v němž se nachází „centrum“, se posunul znatelně doleva ve srovnání s tím, kde byl před pouhým desetiletím. To je nutno dát do souvislosti s celosvětovým hnutím. Stejný posun doleva probíhá na Středním východě a ve východní Asii. Ba dokonce i ve Spojených státech. Vliv světové ekonomické recese, který bude pravděpodobně brzo ještě drsnější, bude tyto tendence nepochybně dál posilovat.

Nebudou pravicové síly nějak reagovat? Nepochybně budou. V Latinské Americe to dnes vidíme na pokusu o odtržení bohatších a „bělějších“ východních regionů Bolívie od většiny země a převažujícího původního obyvatelstva, které konečně získalo moc v ústřední vládě. Politicky nás čekají vratké časy, v Latinské Americe stejně jako jinde. Ale levice v Latinské Americe je dnes pro tyto bitvy v mnohem silnějším postavení, než byla po celé minulé půlstoletí.

© Immanuel Wallerstein, komentář č 233, 15.5.2008.

Z angličtiny se souhlasem autora přeložil Rudolf Převrátil.

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Pošlete tento komentář kolegovi/kolegyni

Seznam předchozích komentářů v angličtině a v překladech do jiných jazyků

Domovská stránka Fernand Braudel Center